V těžkostech rosteme aneb Požehnaný buď nepřítel?

"To bylo opravdu špatné kázání," sdělil mi s úsměvem jeden mládežník po mém slově, v němž jsem prohlásil, že kázání a knihy, se kterými hluboce nesouhlasím, mě posunuly dál a vyburcovaly k jednání víc než ty, se nimiž vnitřně souzním. Někdy dokonce toužím po kázání, které by mě zvedlo ze židle, zdravě mě naštvalo a nakoplo. Proč? Když čtu nebo poslouchám něco, co mě vytočí, v prvním momentě si říkám: "To snad není možné!" Pak ale přichází racionální fáze, kdy si postupně ujasňuji, v čem má můj názorový protějšek pravdu, v čem se třeba mýlí, jakých argumentačních faulů se dopouští a jak se na danou věc dívám já.

Podvědomě se obklopujeme lidmi, se kterými souhlasíme, a uzavíráme se do názorových bublin. Do jisté míry je to normální - málokdo touží trávit čas s někým, s kým si nerozumí. Být ve společenství vzájemného obdivu, kde se s ostatními plácáme po ramenou a navzájem se ujišťujeme, že jsme dobří a že to myslíme správně, je sice příjemné, ale zároveň nebezpečné. Hrozí nám, že upadneme do sebeklamu. V extrémní podobě můžeme tento jev sledovat ve skupinách na sociálních sítích. Sdružují se v nich lidé s nejrůznějšími, často bizarními názory - třeba ti, kdo věří, že Země je plochá, a tvrzení o její kulatosti považují za celosvětové spiknutí. Vystavovat se jiným názorům je velmi důležité. Pustíme-li si je k tělu, tříbí to náš pohled na svět a může nás to dokonce vyvést z omylu.

Názorové střety jsou součástí mé podnikatelské práce. V mé branží to dokonce funguje tak, že se určité konflikty předem plánuji a připravuji. Ale kupodivu: právě ony často posouvají věci kupředu. Pamatuji si, jak jsem zasvětil jednoho člověka do chodu své firmy a ten následně přišel se zdrcující kritikou všeho, co dělám. Rozhodl jsem se toho využít a nechat se inspirovat. Díky jeho vhledu jsem si uvědomil, co vlastně chci a co za žádných okolností nechci. Onoho svého "nepřítele" si teď dokonce platím: udělal revizi mé práce, předložil mi výčet věcí, které dělám špatně a připravil návrh kroků pro zlepšení chodu firmy.

Když se řekne nepřítel, mnohým z nás aktuálně vytane na mysli ten opravdu globální: covid-19. Vnímáme jej jako něco, co nás vrátilo o mnoho let zpátky. Důsledky řádění tohoto viru a na ně navazující kroky vlády budou splácet ještě děti našich dětí. Covid dostal západní společnost do dluhové pasti. I tento nepřítel však kupodivu způsobil něco, co lze kvitovat s povděkem.

Některé z nás snad naučil větší pokoře. Uvědomili jsme si, že naše civilizace, hmotné i kulturní výdobytky jsou velice křehké a leccos s nimi může zamávat.

Dalo by se říct, že covid rozdělil společnost na tři nesouměrné skupiny. K té první patří lidé, kteří jednoduše natáhli ruku směrem k státu a dostali. Druhou skupinu lidí tvoří lidé, kteří využili skulin v zákonech a chaosu a na této krizi pohádkově zbohatli. Třetí skupinou jsou lidé, kteří se odmítli vzdát nepříteli a začali přemýšlet, co dál, a vymysleli nějaké řešení.

Mám zákazníci, která převzala obchod po původním majiteli těsně před lockdownem, ale vzápětí ho musela kvůli pandemii zavřít. Neměla nárok na žádné kompenzace, ale kupodivu se nesesypala hrůzou. Za dva měsíce postavila docela slušný e-shop. "Mohla jsem to odpískat, ale řekla jsem si: Ne, já se jen tak nevzdám." Jinému známému, který prodával potištěné reklamní předměty, klesly prodeje na nulu. Začal tedy nabízet úplně jiný sortiment a ekonomicky přežil. Kamarád, který provozoval restauraci, koupil vakuovací stroj a začal prodávat balené jídlo. Ptal jsem se, zda se mu ta investice někdy vrátí. "Nevrátí", odpověděl, ale pokud si moji zaměstnanci navyknou nepracovat a jenom přijímat dávky a já budu spoléhat na kompenzace, nemusíme po covidu najít společnou řeč, hrozí, že ztratí pracovní návyky. Podobně to fungovalo v církvi. Někde se nedělalo nic. Zavřeno. Jinde naopak, nevzdali se nepříteli.

Nevím, zda máte rádi hrdinské ságy, filmy anebo knihy. Já ano. Obdivujeme lidi, kteří to nevzdali, kteří se nepříteli postavili na odpor. Statečná srdce. Právě v této krizi se mnozí hrdiny stali. Samozřejmě teď nemám na mysli "hrdiny", kteří si odmítli vzít roušku, umýt si ruce dezinfekčním prostředkem a dodržovat omezení. To lze považovat nejen za nebiblické, ale také infantilní. Mám na mysli lidi, kteří hledali a nacházeli nové cesty, jak pokračovat ve své práci a službě dále, navzdory obtížné situaci. Náš společný nepřítel covid nám dovolil napsat svými životy, prací i službou v církvi malé hrdinské ságy. Obdivuji vás všechny, kteří jste bojovali. Už to, že jste se nepříteli postavili, znamená první vítězství. Pamatujte, že nepřítel nás může mnohému naučit, zocelit nás. Proto: Chvála našim nepřátelům.