Svědectví, anebo indoktrinace?

Tyto dva pojmy si žádají vysvětlení. Indoktrinace (z lat. doctrina, nauka) znamená úsilí zaměřené ke slepému a odevzdanému přijetí určité doktríny, dogmat, názorů či postojů, které nepřipouští diskusi ani kritiku. Někdy je provázeno nátlakem a hrozbami. Toto slovo se nám jaksi automaticky spojuje manipulací a "vymýváním mozku". Svědectví by naopak mělo být pravdivou informací o tom, co jsem sám prožil, na vlastí uši slyšel nebo na vlastní oči viděl.

Dovolím si tvrdit, že hranice mezi svědectvím a indoktrinací nemusí být vždy zcela jasná. Ten, kdo vydává svědectví, někdy mívá vlastní, ať už přiznanou, nebo skrytou, agendu - ve skutečnosti může jít o obyčejného náboráře. Tvrdí: "Myslím to upřímně", ale ve skutečnosti upřímně touží po slávě, vlivu, moci či penězích.

Pro názornost sáhněme do literatury. V mnoha různých kulturách se objevuje jeden příznačný příběh, nám nejbližší a nejznámější je Krysař Viktora Dyka. O co jde? Krysař přijde do města a slíbí vedení města, že jej zbaví otravných krys. Má píšťalku, a když na ni hraje, krysy ho následují. Takto je vyvede z města ven. Krysařově písni nelze odolat. Neodolají jí krysy, ale kupodivu ani lidé. A tak, když se krysař rozzlobí na občany města, všechny je zavede do propasti. Všechny (až na pár výjimek) zničí. Čím? Písní touhy. Písní, která slibuje vyřešení všech problémů. "A ve všech těch zašlých srdcích, zubožených duších, zaprášených cestou, zkažených hříchy, ve všech srdcích vzbouzela se čistá jakás touha." Této Krysařově písní touhy rozuměli všichni "... nebylo nikoho, kdo by neporozuměl". "Píšťala krysařova hřměla a šeptala, plakala a jásala. Slibovala nepoznané rozkoše a nezkalenou radost. A všichni, kdož uslyšeli, uvěřili." Nakonec však celé město Hameln zelo prázdnotou.

Jak to, že pokaždé, když nějaký krysař zapíská píseň touhy, zvednou se zástupy a následují ho? Platilo to v analogovém světě a platí to i dnes ve světě virtuálním. Dnes o tom mohou svědčit třeba počty zhlédnutí pod některými videi na YouTube.

Někdy váháme: Je to "krysař", anebo naopak člověk, hoden následování? Jde o svědectví, nebo snahu o nepřátelské převzetí lidí, indoktrinaci? Jak poznat píseň touhy, píseň, kterou může zpívat jak nepřátelský a nenávistný krysař, tak jeho opak? Slyšel jsem ji mnohokrát: zpívá se v ní o lásce, ujištění o přízni, o sounáležitosti, pravdě, uzdravení. Je to píseň o jednoduchých a správných odpovědích na všechno.

V Písmu sice příběh o krysaři nenajdeme, za to se v ní píše o dobrém a špatném pastýři. Špatný ničí, zabíjí, rozprašuje a ... krmí se sám. To je přesné: Pastýř je ten, kdo dá svým ovcím jídlo, jeho opak se nakrmí sám, nakrmí svoje ego. V Ezechieli 34. kapitole najdeme tato slova: "Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce?". Dobrý pastýř (Jan 10. kap.) miluje své ovce, umožňuje jim v klidu se napást, vytvoří jim prostor bezpečí, přijetí a lásky, zná je jménem a nedovolí krysaři anebo nehodnému pastýři zpívat píseň touhy po Bohu, po čistotě, po svatosti. Zpívá tuto píseň totiž sám. Pokud tak pastýř nečiní, zákonitě si koleduje o problém. Pokud dovolí, aby tuto píseň zpíval krysař, je to zlé. Tuze zlé. Indoktrinace se velmi podobá krysařově jednání: Zpívá věčnou píseň touhy, ale jeho cílem je vyvést lidi za sebou.

Křesťanské svědectví bez lásky a úcty k lidem, kterým svědčím, je v podstatě indoktrinací. Každé svědectví by mělo být písní touhy. Touhy po Bohu, po posvěcení, po následování Krista. Milovaní pastýři, nedovolte, aby místo vás píseň touhy po Bohu pískali krysaři.