Slova naděje, slova odvahy

Dnes máme pátek 8. dubna, právě teď jsem ve Wroclavi (anebo chcete-li česky ve Vratislavi či německy v Breslau). Toto město mám velmi rád nejen pro jeho krásu. Cítím, jak zde ke mně ze všech stran promlouvá historie, česká, polská i německá.

Vždy, když jsem ve Wroclavi, navštívím jedno místo. Pomník zdejšího rodáka Dietricha Bonhoeffera, člověka, který nepodlehl nacistické propagandě a na rozdíl od většiny německých křesťanů se postavil proti Hitlerovi. Zapojil se do práce Vyznavačské církve, která nacismus odmítla, a dokonce se osobně podílel na přípravě neúspěšného atentátu na Hitlera. U pomníku přemýšlím, co se 8. dubna roku 1945 honilo Dietrichovi hlavou. Možná: končí válka a já jdu zítra na popravu. Dobře věděl, co ho čeká. (Co nevěděl, bylo to, že již za několik málo let bude snad v každém německém městě ulice nesoucí jeho jméno.) Když jdu Wroclaví k onomu pomníku, většinou je to v noci po práci, modlím se. Opakuji hlavně jednu větu: Bože, ať nejsem zbabělec, dej mi Bonhoefferovu odvahu.

V aktuální válečné době má moje putování tímto městem ještě jeden rozměr. Vzpomínám na to, jak jsem zde před pár lety prodiskutoval večer s jistým Ukrajincem Tarasem, který mi vyprávěl o svých životních plánech. Jak se asi změnily? Už v té době město neslo mnoho ukrajinských stop.

Řada nyní wroclavských památek sem byla převezena po druhé světové válce ze Lvova, když se hranice Sovětského svazu posunula na západ (to platí mimo jiné o častém turistickém cíli: monumentální malbě s názvem Raclawické panorama, která vznikla na objednávku lvovských radních) a kvalitu místní univerzity pomohli vybudovat "odsunutí" profesoři ze Lvova.

Dietrich Bonhoeffer nevěděl, že Hitlerova ruka, která podepsala jeho ortel, podepsala také rozsudek smrti nad jeho krásným rodným městem. Z Wroclavi se stala tvrz. Festung Breslau. Příkaz zněl jasně: všechno zničit. A tak poslušní Němci s pečlivostí sobě vlastní ničili město dům po domu byt po bytu.

Při přemítání o dějinách Wroclavi i pohledu na dnešní Ukrajinu si člověk chtě nechtě vybavuje Jeremiášovo slovo: Lidé se namáhají pro nic za nic, národy se lopotí a pozře to oheň. Pro co se lopotíme my? Není to zbytečné?

Pomník Dietricha Bonhoeffera hovoří jednoznačně: Má to smysl. Má smysl být odvážný. Má smysl modlit se o odvahu. Má smysl budovat Boží Království, investovat do vztahů, milovat. Má smysl Evangeliem bojovat s démony zla a neodpuštění.

Dnes je 8. dubna. Před léty v tento den jeden teolog řekl: má to smysl, můj život měl smysl. Nazítří svůj postoj stvrdil vlastní smrtí.

Když dovolíte pomodlím se dnes ve Wroclavi za sebe, za nás, za naši církev, abychom měli kuráž k odvážnému následování Pána Ježíše Krista. Připojíte se k mé modlitbě?