Šikmý kostel a Těšínský zázrak?
Šikmý kostel. Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921. Autorka: Karin Lednická (Bílá vrána, 2020).
O Karviné toho Češi moc nevědí, a když ano, většinou se jim pojí spíš s chmurnými obrazy. Někteří ji možná doposud znali jen z písně Yo Yo Bandu, kterou lze označit za vtipnou antireklamu na toto město. Ani loňské zprávy o Karviné nepatří k těm pozitivním - skloňovala se v souvislosti s nákazou koronaviru v dolech. Najednou je tady ale kniha, která rozehrává svůj děj právě zde, v Karviné, a nahlíží na ní a její historii přejícným okem.
Šikmý kostel je románovou prvotinu Karin Lednické, ovšem prvotinou velice zdařilou. Mnozí z vás tento titul jistě zaregistrovali - už proto, že doslova zaplavil všechna knihkupectví v republice. Kniha zachycuje nesmírnou lopotu hornických rodin a osobní životní útrapy protagonistů. Opakujícím se motivem je neúspěšný boj s alkoholismem. Mnohé z popisovaných událostí i příběhů znám z vyprávění o mém dědečkovi, horníkovi karvinského dolu Gabriela. Na stejné šachtě, v té době přejmenované na Mír, jsem začínal svou krátkou hornickou kariéru i já.
Kniha stojí za přečtení z několika důvodů. Zaprvé, Lednická v ní zachycuje napjaté národnostní poměry na Slezsku a nestraní přitom ani Polákům ani Čechům. Její líčení je vyvážené, nepolarizuje, ale snaží se pochopit. Zadruhé, autorka dává čtenáři možnost na pozadí osudů obyčejných horníků a jejich rodin nahlédnout na bídu začátku minulého století. Spatřuji v tom inspiraci k vděčnosti Hospodinu za blahobytný dnešek.
Kniha ale stojí za přečtení také kvůli věcem, které v ní uvedeny nejsou. Nedočteme se v ní například o duchovním probuzení, jež právě v oné době, na začátku dvacátého století, toto území prožívalo. O Těšínském zázraku, který dával lidem biblickou a věčnou naději, ale také měnil od základů celé rodiny, města i vesnice. Doprovázelo ho odmítnutí alkoholismu a osvobození od dalších zlozvyků a svázaností a následovalo po něm uzdravení vztahů v rodinách. Kniha nepojednává ani o tom, že pastor Vladislav Santarius nabídl lidem místo národnostních třenic a nenávisti model společné práce pro Boží království a že tak učinil při prozíravém ponechání národnostních specifik. Celá kniha končí momentkou z polskočeské války ve Stonavě. Desítkami ubitých vojáků. Právě na tom místě působil o několik desítek let později náš Pastor.
Šikmý kostel je pro mě inspirací tím, co sděluje, i tím, o čem mlčí - oněmi okolnostmi, o nichž autorka nejspíš nemá tušení.
Post scriptum
Stojím v Brně v divadle Husa na provázku a čekám v řadě na podpis autorky. Chci ji poděkovat a prohodit s ní několik slov. Přede mnou stojí paní, která během besedy vstoupila do diskuse s tím, že sice bydlí v Brně, ale pochází ze Stonavy. Nechá si podepsat knihu, otočí se a já ji poznám. Neviděli jsme se desítky let. Moje maminka a její maminka navštěvovaly stejnou školu a po vyučování občas chodívaly do sboru ve Stonavě, kde sloužil pastor Santarius. O několik let později byly obě tyto dívky společně s ještě jednou spolužačkou ze školství vyloučeny.
Snad stojí za zmínku jedna z jejich vzpomínek: Když tyto tři spolužačky jednou navštívily stonavské shromáždění, pastor Santarius měl z jejich účasti nesmírnou radost, a tak jim dal čokoládu. Každá dostala balení Kočičích jazýčků. Později se staly pedagožkami, ale všechny tři musely školství opustit, protože komunisté nesnesli věřící učitelé. Desítky let poté jsem byl požádán, abych jedné z nich ku příležitosti životního jubilea poslal na Bieszczady, kam se odstěhovala, dárek. Měl jsem vybrat typické české pochutiny. Tímto úkolem jsem samozřejmě pověřil svou manželku a ta vybrala mimo jiné právě Kočičí jazýčky. Poslali jsme balíček do Polska do bieszczadského Wisłoczka. Dárek vyvolal vděčnost, ale nevědomky také hluboké dojetí. Oslavenkyně si vzpomněla na dárek, který před šedesáti léty dostala od Pastora ve Stonavě. Kočičí jazýčky se staly krásným svědectvím o Pastorově a potažmo Božím zájmu o lidi.
Tento příběh v knize Karin Lednické pochopitelně nenajdeme. Pro mě je však důkazem, že díky Boží milosti lze zpracovat jakékoliv nepříjemné a těžké dědictví. Třeba to karvinské anebo stonavské. Uvědomil jsem si také, jak je cenné, že pastor Santarius ponechal oběma národnostem jejich národní hrdost a doplnil ji úctou ke všem lidem, a hlavně láskou k Pánu Ježíši Kristu.