Rozdělená společnost, rozdělená církev

(Přednáška na konferenci Sdružení křesťanských zdravotníků, 24. 4. 2021)

Přiznám se, že mám z auditoria, ke kterému dnes budu mluvit, z lékařů a obecně zdravotníků, celkem respekt. Živím se velkoobchodem v oblasti papírenských a výtvarných potřeb a jsem ordinován jako diakon ve Slezské evangelické církvi. Sloužím ve sboru a Křesťanském společenství, z. s., v Oldřichovicích. Nejsem tedy lékař, a většinou se navíc snažím kontakt s doktory (těmi svými samozřejmě) omezit na minimum. V jisté době jsem se svým lékařem komunikoval výhradně po telefonu - jednou ročně, když jsem potřeboval tzv. "potvrzení na hlavu" na tábor dorostu. Bylo to v Ostravě na důlním podniku. Pro potvrzení jsem většinou posílal svého podřízeného spolupracovníka.

Budu mluvit o věci, která se mě hluboce dotýká.

Snad celý život mě zajímají písmenka, slova. Miluji četbu, ale také rád pozoruji, jak se v různých časech mění samotný jazyk. Za poslední rok se do středu pozornosti dostala slova, která před pandemií krčila někde v koutě naší pasivní slovní zásoby. Z výrazů jako lockdown, karanténa, respirátor nebo reprodukční číslo se staly jakési paklíče. Kromě nich ale slýcháváme daleko častěji také výrazy jako vypadáváš mi, ztrácíš se mi, sekáš se mi... Ta slova nabyla na významu a mají nyní dříve neznámé konotace. Snad vyjadřují něco víc než jen nestabilitu dálkového spojení, možná vystihují závažnější, hlubší problém, kterému v současnosti čelíme.

Jakoby slova vypadáváš, ztrácíš se mi, sekáš se mi získala další rozměr, nový kontext: výpadek příjmů, ztrátu sociálních interakcí, odcizení od lidí. Při posledním zoomovém setkání rady Evangelikální aliance jsme se bavili o tom, že církve a sbory vůbec netuší, kdo se jim po covidu do společenství vrátí. Sborovníci celý rok čerpali ze zdrojů, které neznáme. Domluvíme s nimi ještě vůbec?

Jeden můj zákazník mi nedávno během telefonátu řekl: "Zbyšku, je mi pětačtyřicet a cítím se absolutně vyždímaný. Cítím se na šedesát. Ta nejistota je zničující."

Covidová doba zastihla nepřipravenou společnost i církev.

Epidemie covidu zdaleka není první a nejspíš ani poslední pandemií v dějinách lidstva a mnohé, co platilo dříve, platí i dnes. Základním opatřením zůstává izolace: bylo tomu tak za dob svatého Karla Boromejského, který potíral milánský mor, Luthera, který psal v době morové rány o něco dříve ve Wittemberku, londýnského moru popsaného Danielem Defoem i epidemie, kterou zažil Jan Amos Komenský. Izolace nemocných od zdravých se uplatňuje také dnes.

Ne všechno ale zůstalo stejné. Stačí pomyslet na nesmírný pokrok v oblasti péče o nemocné. Její současnou úroveň v našich zeměpisných šířkách nelze s minulostí vůbec srovnávat. Změnilo se ale ještě něco jiného, méně zjevného...

Dříve vládl konsensus, že boj s morem spadá do kompetence tzv. "světského regimentu": panovníků a městských úředníků. Mor našeho století tento konsensus udržovaný po staletí (dokonce i v nábožensky rozdělené Evropě) zpochybnil.

Internet skrze sociální sítě ukázal v celé nahotě nejednotu v postojích společnosti, politiků, křesťanů, a dokonce i lékařů. Na začátku pandemie jsem si na facebookových profilech lékařů četl o tom, že covid je daleko méně závažné onemocnění než chřipka. Dokud nezačali umírat lidé z "našeho okruhu", tyto hlasy byly silné, pak se ale z virtuálního prostoru postupně vytrácely.

Přenesme se teď na chvíli na začátek 18. století, do časů, kdy v Těšíně působil farář Jan Muthman. Tento docela významný evangelík napsal první tištěnou knihu v polském jazyce na Těšínsku. Shodou okolností se týkala právě morové epidemie a opatření proti ní. Četl jsem ji před léty a pamatoval si, že mě tehdy oslovila. Znovu jsem ji otevřel v březnu 2020 a tentokrát mě oslovila ještě mnohonásobně silněji. Její název je dle dobových zvyklostí patřičně dlouhý: Věrnost patřící Bohu i Císaři v čase morového povětří předvedena Janem Muthmanem, služebníkem Evangelia při Ježíšově kostele před Těšínem.

Muthman ve své knize nabádá k tomu, aby se občané nastalé situaci rychle přizpůsobili a jednali co nejrozumněji. Jak mělo ono evangelické rozumné jednání vypadat? Doporučení jsou trojího druhu: lékařská, občanská a duchovní.

V lékařské oblasti autor píše o různých druzích vykuřování a léčbě všelijakými medikamenty a dobovými přírodními přípravky. Lidé věřili, že mor má původ ve špatném "povětří". Ačkoliv tehdy nebyla známá celá řada jiných způsobů šíření nákazy a pochopitelně dosud nebylo odhaleno ani mnohé z bakteriologie a dalších současných vědních oborů, Muthman velice správně nabádá k absolutnímu dodržování karantény. Také vyzývá k podřízenosti zdravotním "direktorům", kteří měli právo vstupovat do postižených domů a nařizovat konkrétní karanténní a zdravotní opatření.

V občanské oblasti vede Muthman čtenáře k absolutní poslušnosti vrchnosti. Případná nedodržení protimorových nařízení bylo v té době tvrdě a nekompromisně trestáno, leckdy za ně hrozily dokonce hrdelní tresty. Pastor proti tomu nic nenamítá a ty, kteří karanténu porušují sám označuje za vrahy. Doporučuje bezpodmínečnou poslušnost nařízením "císařské milosti" Karla VI.

Doporučení se týkala i duchovní oblasti. Lidé, křesťané, evangelíci byli vybízení k modlitbám. V knize najdeme různé druhy modliteb: od prosebných, aby mor skončil, až po děkovné za to, že je pryč. Muthman do své publikace zahrnul také písně. České i polské vedle sebe - mor nezná národnost. Sedmkrát zde narazíme na následující apel: Neboj se. Dovolím si překládat a z důvodu srozumitelnosti rovněž parafrázovat:

Neboj se přistupovat v důvěře k Bohu. Tím Ho neurazíš.

Neboj se ďábla, který ti chce nahnat strach. Ježíš je silnější.

Neboj se smrti, pro připraveného je to "dobrý posel". Nejsi-li připraven, připrav se dnes. Zítřek nemáš ve své moci. Pokud to odmítáš, nejsi hoden dobré smrti. Každému činícímu pokání Bůh slíbil milost, ale žádnému hřešícímu neslíbil pokání, protože i to je Boží dar.

Neboj se, že pohřeb nebude v těchto časech "nic moc". Lazarovo tělo bylo plné vředů, ale jeho duše nebyla andělům odporná, ba naopak.

Neboj se jiných nejrůznějších neštěstí, ale věř, že ani tobě, ani tvým milým vlas z hlavy nespadne bez vůle Otce nebeského.

Neboj se. Ze strachu za žádných okolností se neuchyluj k magii a k čarování.

Nikdy jsem netušil, že knihu starou tři sta let, která mi před léty připadala zajímavá a kuriozní, budu jednou číst v situaci, kdy všichni sedíme doma a doufáme, že koronavirová karanténa pomine. Ani mě nenapadlo, že se budeme tak existenčně a globálně obávat budoucnosti. Že budeme sledovat bohoslužby bez přímých účastníků. Netušil jsem, že první pohřeb, který budu sloužit, bude právě covidový a tímto slovy Muthmanna "nic moc". Omezení liturgie, zpěvu, počtu účastníků, roušky...

I nyní slyšíme stejné výzvy: Zůstaňte doma, neriskujte své životy ani životy svých bližních. Poslouchejte "vrchnost". Zaznívají také nadčasová slova Jana Muthmana: Nebojte se, Pán je s námi.

Kde se ztratil konsenzus?

Na křižovatce mezi Třincem a Těšínem byl ještě donedávna k vidění billboard s lánem holých zadků, na které prší injekční stříkačky, a popiskem: Armagedon. Billboard dal zhotovit a zaplatil nejspíše nějaký křesťan, odpůrce očkování. Takové projevy nejsou pouhým názorem, ukazují na něco hlubšího: na trhlinu ve společnosti i v církvích.

Měl jsem přednášku, s níž jsem vystoupil na dvou různých místech vzdálených od sebe pouze několik kilometrů, časově je dělila pouze hodina a půl. Na obou místech jsem mluvil k posluchačům jedné denominace. Mluvil jsem o podřízenosti křesťana světským autoritám a jejich kompetencích. Na jednom shromáždění všichni dodržovali protiepidemická opatření: roušky, rozestupy, dezinfekce, počty účastníků. Na druhém: nic. Žádné roušky, žádná dezinfekce, o rozestupech a počtech ani nemluvě.

Jaký máme praktický vliv na naše lidi? Pozvou, vyslechnou, poděkují, ale na jakém základě se rozhodují? Pokud pro ně nejsou závazné ani lékařské, ani duchovní, ani správní autority, kdo je vede?

Také ve Starém zákoně narazíme na hluboké trhliny v Božím lidu: Jedno pokolení se dostalo do konfliktu se zbylými jedenácti. Došlo k válce. Jak poznat svého od cizího? Stejnokroje a vojenské mundúry nejspíš nebyly v Izraeli dosud zavedené. Poznávacím znamením se proto stalo heslo "šibolet". Pokud někdo nevyslovil slovíčko šibolet nesprávně, čekala ho smrt.

Dnešním šiboletem se staly roušky, očkování a obecně protiepidemická opatření. Trhlina.

Vypadáváš, ztrácíš se mi, sekáš se mi

Co nám ještě vypadlo, co se ztratilo? Uvědomil jsem si to nedávno: Ztratila se nám budoucnost. Většina lidí pouze čeká, přežívá.

A co my, křesťané? Mnozí řeknou: To máme za své bezbožné chování. Takovými prohlášeními se internetové diskuse křesťanů jen hemží. Ne že by to do jisté míry nebyla pravda: sklízíme, co jsme si zaseli. Ale je to všechno?

Vzpomněl jsem si na jednu biblickou příhodu ze závěru Skutků apoštolských. Apoštol Pavel je po moři eskortován do Říma. V jistém okamžiku upozorňuje na nebezpečí další plavby, ale prominenti na něj samozřejmě nedbají. Jde jim o čas a peníze. Všichni jsou hr do další plavby. Během cesty ale nastane krize a hrozí, že se všichni utopí. V tom okamžiku vstává apoštol Pavel a říká: Uklidněte se, pojezte, posilněte se a nedopadne to úplně špatně. Mám pro vás naději.

Předpokládám, že jde o známý příběh, a tak vás nebudu zdržovat sáhodlouhým výkladem. Dovolím si vám nabídnout pouze několik impulsů:

Jsou lidé, kteří riskují kvůli zisku. Riskují majetky a životy nejen své, ale i jím svěřených lidí. Předešlá doba byla obdobím riskování, které může vést a vede k neštěstí a ztrátám. Na začátku jsou lidé nadšeni, celí nedočkaví, pak je však přepadne zoufalství.

Křesťané nemusí být a také většinou nejsou nejlepší v získávání majetků a v práci pro zisk. Nemusí být nutně happy, i když jsou všichni kolem rozjásaní. Ale ve chvíli, kdy všichni ztrácejí naději, když ztrácejí budoucnost, mohou vstát a říct: nebojte se, existuje naděje.

Britská evangelikální aliance umísťuje na svých stránkách příběhy naděje, příběhy toho, že tato divná doba není konečná, že je tady prostor pro křesťanskou naději. Křesťanská naděje to není rčení: "nějak bude", "nějak to dopadne", "není všem dnům konec" a podobná verbální klišé. Je to přesvědčení, že i když to třeba tentokrát dobře nedopadne, stojí za to hlásat, že máme naději. I přesto, že někteří půjdou životem dál o žebrácké holi a někteří naopak zázračně a pohádkově zbohatnou.

Pokud má někdo v této republice morální kredit, jsou to zdravotníci. Co kdyby křesťanští lékaři, sestřičky a zdravotnický personál začali vyprávět příběh o biblické naději? Tento nemocný svět to moc potřebuje.