Putin v Zaječí

"Pane, můžete na chviličku?" Odhaduji: štamgast, sedmdesát plus, lehce pod vlivem. Co chce? V této restauraci jsem poprvé, dnes obědvám ve vesnici ležící mimo mé obvyklé trasy. "Vy jste si zapisoval, co jsem říkal?" v hlase slyším obavu. Aha, vybavuji si, jak onen pán posilněn alkoholem odvážně prohlašoval, že Putin je Hitler a že přepadení Ukrajiny je stejné jako to, co se dělo v osmašedesátém u nás. Že to už jednou zažil. Já jsem seděl naproti a stejně jako vždycky jsem i tentokrát otevřel svůj blok s nadějí, že mě třeba něco chytrého napadne. Nenapadlo. "Ne, nebojte se, do toho bloku si dělám přípravy na kázání." Ukazuji mu blok, aby mi věřil. "Aha, vy jste kněz," oddechne si. Nevysvětluji. Jemu to takto stačí.

Sedám do auta a tam mě to dostane: První den války, přepadení Ukrajiny, a už to máme zpátky. Po více než třiceti létech. Strach. "Co když si ten malý obtloustlý chlápek v obleku napíše do toho svého bonz bloku něco o mě? Když pak přijdou, zavřou mě. Vždyť si to pamatuji. Že jsem nedržel hubu!" Kdysi za komunistů se říkal takový vtip: Československo nebude mít ve státním znaku lva, ale kozu a židli. Kdo mekne, bude sedět.

Putin u nás dnes v prvním dni agrese nikoho nezabil, přesto můžeme začít počítat oběti: lidi, kteří se v předstihu podělali strachy, protože si ještě pamatují, že říct svůj nekonformní názor bylo tuze nebezpečné. Než nastartuji a vyrazím, bleskne mi hlavou: Přes všechny nemoci evropské formy demokracie, žijeme stále v jednom ze šťastných míst na světě. Prozatím. Udělejme vše proto, abychom se znovu nemuseli bát. Je lepší mít ve státním znaku hrdého lva než de facto zase zpátky kozu a židli.