Příroda za trest i za odměnu

Asi každý, kdo mě zná, tuší, že v oblasti dovolených a výletů, nepatřím zrovna mezi přeborníky. Kombinaci "já a příroda" jsem prověřil a zjistil jediné: moc to nefunguje.

Jako dítě jsem během letních prázdnin téměř každý den chodíval na "výlet" do Beskyd. Probíhalo to zhruba takto. Snad ještě před svítáním mě vzbudila babcia: "Stowej, idymy na borówki." Chodila spát takzvaně "z kurami" a vstávala taktéž "z kurami". Vylhat se z toho nedalo. Její nesmlouvavý tón zkrátka nesnesl odpor. A tak se šlo. Javorový (většinou ten Velký) případně Ostrý. Doma jsme zůstali jen když se sklízelo seno nebo v době žní. Místo čtení knih, které jsem miloval, jsem musel trávit čas sběrem borůvek a malin, který jsem naopak nemiloval vůbec. Takto jsem si prázdniny nepředstavoval a má nechuť se projevovala i na mých výkonech. Byl jsem chabý sběrač. Do dnešního dne se mi při vzpomínce na ony výpravy dělají modrofialové mžitky před očima.

Ze svého dětství si pamatuji jediný výlet do přírody, který nebyl veden praktickými pohnutkami. Rodiče, prarodiče a my čtyři starší sourozenci (mladší bráchové ještě nebyli na světě) jsme vyrazili na Javorový. Vyjeli jsme lanovkou nahoru, opekli buřty a jeli lanovkou zase zpátky. Nevím, zda tehdy babcia neměla výčitky svědomí, že jsme si dovolili takto marnit čas.

Dosud poslední výlet do lůna přírody jsem absolvoval se svou ženou. Na její naléhání jsme se ve dvou vypravili do polských Beskyd na Równici. Vyrazili jsme autem a pochvalovali si, jaký to byl super nápad. Už jsme se viděli na vrcholu v restauraci, jak popíjíme kávu. Skvělý nápad by to byl, kdyby navlas stejný neměla půlka Polska a čtvrtina Česka. Po hodině stání v koloně na parkoviště mezi stovkami smrdutých aut, jsme to vzdali. Tento neúspěch mě jen utvrdil v přesvědčení, že s výlety se to nesmí přehánět. S nadsázkou by se dalo říct, že láska k přírodě se u mě projevuje tím, že do ní nechodím.

Můj vztah k přírodě nabírá na vroucnosti ve dvou situacích. Ta první nastává, když jedu na místa, kde jsem organizoval tábory pro dorostence, hlavně na Pálavu a na Broumovsko. To někdy musím zastavit a vzpomínat na ty večery u táboráku a na to, jak ti mladí lidé bývali hluboce zasaženi Božím slovem. Pamatuji si na jejich modlitby odevzdání i na to, jak jsme každé ráno chodili do přírody na ranní modlitby. Pociťuji tehdy hlubokou vděčnost za Boží doteky a radost, že jsem měl tu čest dorostencům sloužit. I kdybych přišel snad o všechno, tohle je bohatství na celý život. Mnozí z tehdejších táborových účastníků se nyní berou, některé z nich jsem oddával, a dokonce křtil jejich děti. Těší mě, že i oni na tábory pamatují - zrovna před několika dny jsem dostal smsku: Sedíme ve Valticích a vzpomínáme na tvoje tábory na Pálavě.

Druhým momentem, kdy jsem paf z přírody jsou situace, kdy vylezu na skálu, nebo si pod ni stoupnu a sleduji, jak Pán Bůh tyto útvary dokonale stvořil. Tohle je úchylka, kterou jsem si vypěstoval během studia na hornicko-geologické fakultě. Děje se mi to třeba když jedu přes Broumovsko a vidím překrásně a podivuhodně vytvarovaná skaliska. Když vylezu na kopeček Květnice v Tišnově a sleduji, jak se spolu různé horniny barevně doplňují. Anebo když mám cestu přes české středohoří s homolemi vyhaslých sopek. Pamatuji si, jak jsem na doporučení kamaráda poprvé spatřil vulkanická slunce čili zkamenělé bomby lávy vpálené kdysi činnou sopkou do sedimentů, zůstal jsem tehdy u vytržení. Právě v takových okamžicích jdu obrazně řečeno do kolen, jenom tiše žasnu a vyznávám Hospodinu lásku a vděčnost za to, že to tak krásně učinil.

Sečteno, podtrženo: Přese všechno, co jsem v úvodu napsal, zajásám vděčností vždy, když potkám Boží stvořitelskou velikost v jeho díle přírody. Ale na borůvky mne nedostanete.