Odpuštění v rodině

Někteří spisovatelé píšou desítky knih, a přitom jako by stále jednu jedinou. Ze všech prosakuje jedno celoživotní téma. Stále se vracejí například ke svému dětství nebo k prožitému traumatu.

Moje oblíbená spisovatelka Joanna Bator napsala celou řadu knih, které se točí kolem jednoho motivu a jednoho konkrétního místa. Tím motivem je nezpracovaná minulost a neodpuštění. Místem je nevelké území kolem polského Wałbrzychu. Bator se snaží popsat a pochopit škody, jaké napáchala druhá světová válka a přesídlování, tedy vykořeňování lidí po ní. Miliony lidí v pohybu: nedobrovolné putování těch ze sovětského Ruska na západ Polska a těch z poraženého Německa dále do německého vnitrozemí. Dvě skupiny nesmírně nešťastných lidí nesoucích si s sebou hrůzy neodpuštění. Na osudech knižních hrdinů vidíme, jak se nezpracované a neodpuštěné viny, hříchy a křivdy znovu a znovu objevují. Po generace. Jako by se dědily. Válka a situace před, a hlavně po ní lidem zasadily hluboké psychické i duchovní rány. Pokud se ty fyzické dají mnohdy léčit, ty psychické, ona hluboká vnitřní zranění, bolí a mokvají po celý život. Navenek není nic vidět a zdálo by se, že je vše v pořádku. Skrytá zranění však časem vyplouvají na povrch a jsou zničující pro samotné zraněné i pro jejich okolí.

Ve světově proslulém románu Hlavě XXII Josepha Hellera o téže strašné válce Yossarian, hlavní hrdina, ošetřuje v letadle svého spolubojovníka Snowdena. Zaškrcuje a obvazuje mu nohu s pořádnou ránou. Vše vykonává nejlépe jak dovede a je se svou prací dokonce spokojen. S nohou je hotov, ale něco nehraje. Všimne si malé dírky v letecké kombinéze, a když rozepne její zip, na podlahu se vyvalí pravda o zranění v celé své hrůze - Snowdenovy vnitřnosti. Snowden umírá.

Válka může probíhat i tam, kde zdánlivě nejsou zbraně ani ostré střelivo.

Přišel za mnou před časem člověk a popsal mi docela banální problém manželského soužití. Po druhém setkání navrhl sezení se svým protějškem. Z banality se stává složitý a těžký problém. A pak se na mě najednou valí vztahové hrůzy jedna za druhou. Absolvujeme společně několik setkání a podobně jako u Snowdenaz Hlavy XXII se na mě léta zraňování vyvalí v celé své hrůze. Již nejsem lékařem, který mohl pomoci s drobným zraněním, nejsem ani chirurgem scelujícím rozpárané manželství, ale patologem, který konstatuje smrt vztahu a zjišťuje příčiny.

Jaké příčiny? V podstatě vždy stejné. Na začátku malé neodpuštění, malá bezvýznamná hádka, pár silných slov následovaných několika o něco silnějšími. A pak malá bezvýznamná facka. Vždyť ji to ani nebolelo... Ponižování. Mezitím dlouhé hodiny, pak dny i týdny mlčení. Vlastně si už ani není co říct. Smrt lásky, smrt vztahu, konec manželství.

Možná to začalo obyčejnou tichou domácností. Ten druhý nás vytočí a se rozhodneme nekomunikovat. Prozatím neodpustit.

Jednou jsem to zažil i ve svém manželství. Bylo to snad hned první nebo druhý den po svatbě. Rok 1988. Snažím se se svou milovanou novomanželku mluvit, ale ona neodpovídá. Jelikož jsem už předtím viděl zničující sílu tichých domácnosti, sdělil jsem mé ženě svoje rozhodnutí: "To bylo poprvé a naposled, co jsme měli tichou domácnost. Už nikdy. Ano?" A tak jsme po dalších třicet dva let manželství tichou domácnost neměli. Občas to byla pravda místo tiché domácnosti italská, myslím ale, že jsme se postupně naučili si odpouštět. Nečekáme s omluvou až do biblického západu slunce, ale "žehlíme" hned po střetu a jdeme dál. Většinou žehlím, mnohdy i s napařováním já. Často proto, že to přeženu se svým humorem. Ten je totiž často příčinou, že to mezi námi pěkně zajiskří. Aha, pravidelně to také zajiskří, když probíráme způsob trávení dovolené.

Odpuštění je v rodině klíčové.

Sedím v restauraci a poslouchám ženu, která si přisedla. Dozvídám se, že ji její partner při rozvodu dokonale oškubal. Slyším snad o každé drobnosti, jež byla neprávem zcizena. Ptám se: Kdy že to bylo? Před čtyřiceti léty. Aha. Není čas odpustit? Proč jste se rozvedli? Na začátku jsme se hádali, pak nemluvili, nakonec mi dal pohlavek a ...

Během let cestování po republice jsem měl možnost sledovat nejedno umírající manželství. Nekřesťanská i křesťanská. Někdy jsem mohl jako nezaujatý pozorovatel nahlédnout i tam, kde ostatní neměli přístup. Skoro vždy byla na začátku tvrdá slova a na konci neschopnost komunikovat. Skoro vždy se manželé vzájemně zraňovali. Vždycky tam bylo neodpuštění.

Víte, někdy mám touhu říct, ba přímo zařvat: Proč jste nevyhledali pomoc, když padlo první zraňující slovo, když byl pronesen za náramného pobavení společnosti vtip, který se toho druhého dotkl, proč jste nehledali někoho, když jste se poprvé zasekli v mlčení?

Stojí za to si znovu uvědomit: nezpracovaný a neodpuštěný hřích se objevuje znovu a znovu. Klíčem k dlouhodobému, krásnému vztahu je odpuštění. Nezní to ale až příliš banálně?