Obchoďák anebo dům Otce?

Máme 31. října, den, kdy Luther uveřejnil svých 95 tezí. Jak se dá oslavit výročí Reformace? Koupíme si hračku Luthera od firmy Playmobil? Prohlídneme si Luthera coby trpaslíka s kladívkem a tezemi Reformace před evangelickým kostelem ve Wrocłavi? Navštívíme v tomtéž městě pomník slavného luterána Dietricha Bonhoeffera, který zachránil čest německé evangelické církvi tím, že na rozdíl od absolutní většiny, se postavil na odpor proti Hitlerovi? Podle mě Reformaci nejlépe oslavíme, když si přečteme biblické slovo. Jan 2,13-16a

"Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!"

Nedělejte z domu mého Otce tržiště! Tato věta je tématem dnešního kázání.

Na Reformaci pravidelně vzpomínáme na konci října. Mohli bychom si ji ale připomínat vlastně při každém nákupu v obchodním domě. Jak to myslím? Slova "nedělejte z domu mého Otce tržiště" sice zazněla před mnoha sty léty v Jeruzalémské svatyni, stejně dobře by však mohla posloužit jako motto Reformace.V jiných překladech se místo "tržiště" objevuje nám povědomější sousloví "dům obchodu" a v německé Bibli i pro nás srozumitelné pojmenování "Kaufhaus": Ne, abyste ze svatyně udělali Kauhaus, Kaufland, Kaufhof anebo jakýkoli jiný obchoďák, říká Pán Ježíš Kristus.

Obchodní dům je prostor, kde platí pravidlo "něco za něco". Měl jsem zákazníka, který mi neplatil. Měsíce ubíhaly, já mu dodával zboží, ale z jeho strany, kde nic tu nic. Oznámil jsem mu, že s ním končím. "Vy s námi nechcete obchodovat?" podivoval se. Vysvětlil jsem mu, že použití slova "obchod" předpokládá, že za svoje zboží dostanu alespoň občas zaplaceno, jinak nejde o obchod, ale charitu. Pochopil a já si nezaplacené zboží odvezl zpátky.

Jádro Reformace tkví právě v tom, že z domu Otce nelze dělat obchoďák, místo, kde si své náboženské výkony a zbožné skutky směním za požehnání, anebo rovnou za spasení. Dům Nebeského Otce se neřídí obchodními pravidly: Vydělal jsem si, takže si to utratím, za co budu chtít, a pokud se mi to, na co mám nárok, nelíbí, prostě si to nekoupím, nebo to jednoduše vrátím.

Občas se mě někdo zeptá: Vaším svatým je Luther? Nevíme. Jak říká samotný Luther "Svatí jsou neznámí." Každopádně to byl člověk, který v jisté době poměrně radikálním způsobem vyčistil "obchoďák", který se tvářil jako církev, a odstranil handlíře Boží milosti. Nabídl křesťanům cestu, jak učinit z církve dům Otce nebeského, dům modlitby, lásky a uzdravení, dům Boží milosti.

Německý renesanční malíř Lucas Cranach starší namaloval obraz s názvem Zákon a milost znázorňující proces ospravedlnění hříšníka. Ztvárnil na něm zákon, který vede ke smrti, a milost, která vede k životu. Zákon, Mojžíš a moje svědomí mi dávají poznat, jaký opravdu jsem. A ač se snažím, seč můžu, spasení vlastními silami nedosáhnu - vždy jde o cestu vedoucí ke smrti. A pak je tu kříž a cesta k životu: nemusím otročit zákonu, podle něhož jsem pro Boha nepřijatelný, ale smím přijmout Evangelium a vyznat, že nemám nic, žádné zásluhy, nic, čím bych svoje spasení "vyobchodoval".

Obrazů s podobným námětem byly namalovány stovky. Sám Cranach jich vytvořil celou řadu. Proč? Šlo o znázornění pravdy Evangelia, pravdy Reformace. Lidé, kteří ji pochopili, chtěli tuto zprávu předat dalším. Těmito obrazy byly vyzdobeny kostely i sídla luterských šlechticů a bohatých měšťanů. (Ani mně by nevadilo jedno z takových děl vlastnit, prozatím je však Cranach mimo mé finanční možnosti.) Obrazy s jasným reformačním sdělením: Místo obchoďáku, kde musím směnit něco za něco, je zde milost, kdy dostávám spasení zcela zdarma. Tento proces nazvala Luterská teologie "radostnou výměnou": Já se rád vzdávám svých hříchů a Bůh mi rád ze své milosti dává spasení.

Vraťme se k původní otázce: Jak se dá oslavit svátek Reformace? Jak jej oslavíte vy? Já jsem jej oslavil návštěvou čokoládovny, kde jsem si dal moc dobrou kávu. Abych Vám vysvětlil, co mě k tomu vedlo, musíme se vrátit o sto sedmdesát let zpátky.

Rok 1851, Polsko. Německý cukrář Karl Wedel s rodinou emigruje do Polska a zakládá ve Varšavě cukrárnu. Pan Wedel je svědomitý, odvážný, pracovitý, což evangelíci občas bývají. Aha, ano, byl to evangelík. Stal se Polákem. Z jediné provozovny to časem dopracoval na celou fabriku se spoustou zaměstnanců. Tento člověk se soustředil, jak to někdy u evangelíků bývá, na špičkovou kvalitu výrobku. Po zakladateli vařily čokoládu ještě dvě generace této rodiny, než byla fabrika v roce 1949 znárodněna. Značka nicméně zůstala: Wedel.

Po celém Polsku jsou dodnes Wedlovské "pijalnie czekolady". Letos 27. října, takřka na výročí reformace, vyšla kniha o této polské evangelické rodině a historii značky Wedel (Łukasz Garbal: Wedlowie. Czekoladowe impérium). Wedlové za druhé světové války nepřijali Volkslistu čili německé občanství, zůstali k polskému národu loajální. Po lednovém povstání proti ruské okupaci v roce 1863 Wedel pomáhal perzekvovaným. V roce 1944 pak rodina údajně podobně pomáhala také při Varšavském povstání.

Jak lze oslavit Reformaci? Dá se udělat reformační kázání. Dá se přečíst si nějaký Lutherův spis. Dá se zajít na čokoládu nebo kávu do jedné z čokoládoven Wedel. Dá se shlédnout obrazy Lucase Cranacha. Dá se uvědomit si Boží milost v Pánu Ježíši Kristu, to každopádně. To nejlepší je ale nedělat z církve, ze sboru, z vlastního života kaufhaus, ale naplnit dům Otce modlitbou a četbou Písma.

Jak popsat onen "dům Otce"? Je to místo, kde vládne láska. Kde se sejdeme a je nám dobře. Takto občas trávíme večery s manželkou: sedíme u našeho kulatého stolu a mluvíme. Někdy jsou s námi i děti. V pátek byli u tohoto stolu s námi lidé, kteří nutně potřebovali pomoc. Dům Otce je místo, kde mi naslouchají, kde jsem milován, ne za to, co přinesu jako vstupné, ale za to, že prostě jsem. Otec s námi nejedná jako obchodníci v nákupních centrech: Vyklop u kasy (nejlépe samoobslužné) vše, co chceš koupit, zaplať a jdi si po svých. Odlidštění. Nezájem. Dům Nebeského Otce, církev není tržiště ani obchoďák. A to je moc a moc dobře.

Po evangelících Wedlech zůstala moc fajn značka a také silný národní a evangelický odkaz (byť, jak už to se středoevropským "rodinným stříbrem" bývá, současně patří japonsko-korejskému koncernu). Věřím, že po nás zůstane svědectví žitého Evangelia a že nás Pán Ježíš Kristus nebude muset napomínat slovy: Nedělejte z domu mého Otce tržiště!