Nekonfesní křesťanství

"Má hlas jako Gott." Trochu mi trvalo, než jsem pochopil. Zákaznice popisuje, že se jako každý rok i tento chystá do lázní a že k jejímu pobytu patří návštěva kostela. Když poznamená, že farář onoho společenství má hlas jako Gott, je mi jasné, že tím nemyslí německý překlad slova bůh, ale pouze připodobňuje faráře k "božskému" Kájovi. Ptám se v podstatě ze slušnosti: "A jaký to je kostel, do kterého jednou ročně zavítáte?" "Nevím. A vlastně je mi to docela jedno," odpovídá zákaznice. Následují vzpomínky na mládí, ale církevní konfesní příslušnost neřešíme. Není co. Celý duchovní život je chuchvalec vzpomínek na dětství, občasná náhodná setkání, k nimž patří i ta s farářem nadaným božským hlasem.

Rozhovory, které vedu se zákazníky na služebních cestách, ve mně vyvolávají řadu otázek. Tentokrát jde o otázky zásadní: Potřebujeme konfesní církev? Potřebujeme konfese, denominace s celým zaužívaným církevním provozem? Anebo si ve svém duchovním životě dost dobře vystačíme bez nich?

Znovu a znovu se setkávám s lidmi, kteří řeknou: "Nač církve? Je to přežitek." Někteří z nich jsou přesvědčení, že přežitkem jsou i křesťanské neděle. Slyšel jsem to od jednoho z protagonistů nekonfesní nedenominační církve, ale nejen od něj. Mezi svými přáteli jsem zaznamenal nový jev: "hejtování" nedělí čili nenávistné anebo při nejmenším nepřejícné výroky k institutu křesťanské neděle s bohoslužbami, případně nedělkou a třeba biblickou hodinou. Takto jejich neděle a křesťanský život nevypadá. Neděli si udělají kdykoliv a jinak. Bohoslužby, tak jak je známe, zkrátka nepotřebují. Když jim oponuji, že u nás se ještě lidé na shromáždění těší a často máme "plnej dům", odpoví, že v naší křesťanské slezské bublině žijeme prostě jinak. A je to nejspíš pravda.

Pár postřehů odjinud: Během svých pracovních cest do Polska vnímám, že odklon od institucionální podoby církve je tam nebývale silný. Propojení církevního byznysu, církevních velkých peněz, církevní politiky a stále hlasitějších hlasů proti sexuálním skandálům v církvi způsobují masivní odliv z římskokatolické církve. Tento odliv ale prozatím neznamená žádný znatelný příliv křesťanů do církví jiných. Co ale zjevně posiluje je právě necírkevní a nekonfesní křesťanství.

Lidé nepřestali být duchovní, ale svou "duchovní praxi" řeší jinak. Jak? To nevíme. A abych řekl pravdu, zdá se, že při našem běžném církevním provozu se to ani nesnažíme zjistit. Zjevné je, že pro tyto lidi ztratil smysl dělení na "duchovní" a "laiky" - stali se sami sobě obojím. Pro velkou část křesťanů už tedy neplatí okřídlené, tisíce let staré rčení svatého Cypriána: Extra Ecclesiam nulla salus, tedy "bez církve není spásy".

Označit tyto lidi za neduchovní či za nekřesťany by bylo nepravdivé a neuctivé. Snad by se pro ně hodila nálepka, kterou používali komunisté v minulém režimu: "S náboženskou otázkou vyrovnán." Ale po svém. Někomu pro naplnění vlastní "liturgie" stačí jednou za rok při svátku zesnulých zajít na hřbitov a v hřbitovní kapli oprášit otčenáš. Někomu domácí skupinky bez strukturovaného vedení, s případnou četbou Bible anebo jiné duchovní literatury. Modlitba? Ano, ale ne nezbytně. Tato skupina nepochybně žije duchovním a snad i křesťanským životem, ale potřebu denominační konfesní církve nemá, v žádné se nezabydlela. O mnohých z těchto lidí platí, že se nadšeně baví o hlubokých duchovních věcech, ale církevníky nejsou a zdá se, že nikdy nebudou, tvoří jakousi šedou křesťanskou zónu.

Co způsobuje, že Církev a církve nenaplňují jejich potřeby? Pro řadu z nich nemá církev autoritu dávat závazné návody. Církev à la nábytek z IKEA nepotřebují. Nechtějí balíček, ve kterém do sebe vše zapadá a který dostanou i s návodem, a dokonce potřebným nářadím. "Ikea křesťanství mi nevyhovuje," řeknou. "Já si svoje křesťanství raději sestavím sám. Já si ho prostě vykutím, zbastlím."

Člověk by rád namítal: Proč odmítat v mnoha ohledech krásné a obohacující dědictví církve? Proč dát do starého železa konfese, které odpůrci křesťanských vyznání většinou, žel, neznají? Existuje na tento trend nějaký lék?

Každá denominace má vyznání víry, ale k tomu, aby lidi oslovila, to nestačí. Konfese potřebuje znovu a znovu aktualizaci životem. Zdá se, že církev, kterou lidé potřebují je církev rodinná, církev, ve které se cítí dobře všechny generace a která je schopna srozumitelně křesťany (a pokud možno i nekřesťany) oslovit. Pokud toto nesplňuje, čeká nás analogie něčeho, co jsem zaznamenal v jednom českém městě: Restaurace se zahrádkou. Příjemný jarní podvečer a podnik hezky tepe. Kuriózní na tom je, že ona zahrádka se rozkládá přímo před dveřmi kostela. Pod ním se pak nachází biliárový sál s desítkou zelených stolů a hospoda. Na bohoslužbách se v neděli sejde kolem deseti lidí. Vnímám to jako jakýsi předobraz, který se nutně naplní, pokud se v církvích něco zásadním způsobem nezmění.

Můj známý přijel na jednání o byznyse, ale bublalo v něm rozčílení. Jeho vnuk propadl z náboženství. Nevzpomněl si, jak se jmenuje šesté zastavení křížové cesty. Onen známý měl letmou luterskou minulost a vzpomínal, že i on se musel učit stovky odpovědí na konfirmační otázky. V jeho hlase zaznívala pochybnost, zda podobné způsoby vyučování vedou do církve, anebo spíše opačným směrem.

Někteří se o změnu snaží a život církve oživují. V jedné farnosti se farář rozhodl, že přípravu na vstup do dospěláckého křesťanského života bude pořádat po bohoslužbách. Jaký byl jeho údiv, když na tento program začali chodit i rodiče a další farníci. Co dělal jinak? Představil církevní dogmata relevantním způsobem a bohatství církve se najednou stalo i bohatstvím jejich členů. Církev se v podání tohoto člověka stala zajímavou a příběh církve se stal příběhem, do kterého farníci zatoužili vstoupit, ztotožnili se s ním. Křesťanství i konfese těchto lidí ožily.

Lidem, kteří pocítí touhu po ukotvení v institucionální církvi, bychom měli být schopní nabídnout příběh, do kterého by mohli vstoupit. Příběh a život konfesní církve, která umí přesvědčit o svém smyslu. Církve, o které stojí za to snít.

Máte sny o církvi? Já ano.

P.S. (na důkaz aktuality tématu): "Potřebuji poslat článek do církevního časopisu. Mohu z tvé firemní wifi?" ptám se svého obchodního partnera. Jsem na cestách. "Jasně. A o čem to je?" "O tobě. Jsi sice formálně katolík, ale tváříš se, že tě církev absolutně nezajímá." "Aha, tak to je opravdu o mně," odtuší.