Místa vyznání

Konečně jsem mohl vyjet na "korona" cestu. Přemýšlím za volantem a napadá mě, že naše doba vymyslela prozatím nejkratší vyznání, které kdy zdomácnělo nejen na internetu. Je jím vztyčený palec, lajk. Tímto způsobem vyznáváme: "To se mi líbí". Kolik takových vyznání jste dnes na facebooku učinili?

Vidím před sebou osobní auto. Škodovku s ostravskou značkou. Třinečák. Jak jsem to poznal? Podle vyznání - za zadním sklem červená šála s nápisem "Oceláři Třinec" a na kapotě rybička s nápisem "Jesus".

Zatímco vyznat svoji náklonnost k nějakému příspěvku na internetu, pověsit fanouškovskou šálu nebo nalepit rybičku není nijak složité ani nákladné, mnohá jiná vyznání vyžadují daleko větší úsilí a daleko vyšší náklady.

Město jako vyznání

Díky koronavirové krizi si uvědomuji, jak jsem byl před jejím vypuknutím krásně bohatý. Nemám na mysli majetek, ale bohatství v podobě svobody. Mohl jsem se bez omezení pohybovat po Evropě. Na některá místa se teď kvůli zavřeným hranicím asi dlouho nepodívám. Jedním z nich je městečko, které je pro mě samo o sobě vyznáním.

Dřív jsem si své cesty do severních Čech čas od času o kousek protáhl. Projel jsem Libercem, pokračoval přes polskou Bogatyni a pak už stačilo překonat pár dalších kilometrů a já se octl v Německu v Ochranově, Herrnhutu. V jednom z mých míst vyznání. Od hranice anebo spíše od hranic je to, co by kamenem dohodil.

Procházel jsem se takto několikrát po práci uličkami onoho městečka, modlil se a přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, že zakladatele Ochranova měli dost možná stejné kořeny jako naši předkové. Podobně jako oni možná chodili do kostela v Těšíně. Možná také, podobně jako ochranovský Kristian David, hovořili s těšínským pastorem Steimetzem. Možná. Bloudíval jsem uličkami a zůstával v údivu nad tím, jak se skupina lidí vzdala pro své vyznání absolutně všeho a vytvořila neskutečné misijní dílo po celém světě. Vše z lásky k Ježíši a z nouze o spasení.

Život jako vyznání

Letos v květnu slavíme dvě kulatá výročí. V roce 1700 se narodil a v roce 1760 zemřel hrabě Mikuláš Zinzendorf, člověk, který vsadil na opravdu náročné křesťanství.

Luther kdysi řekl a opakoval to mnohokrát v různých obměnách, že pán a kníže je v nebi opravdu vzácný úkaz, že mocní se do nebe dostanou jen stěží. Říkal, že "kníže v nebi je takovou vzácností jako zvěřina na stole anebo jako vzácný pták". Toto ovšem o rodu Zinzendorfů rozhodně neplatilo.

Rodiče hraběte Zinzendorfa byli oddanými luterány a pietisty. Jeho kmotrem se stal dokonce zakladatel a vůdčí osobnost tohoto hnutí Philipp Jacob Spener. Zinzendorfův otec zemřel šest týdnů po narození svého syna, který byl pak od svých šesti let vychováván pod dohledem zbožné babičky. Své školní dny prožil v Halle, "baště" pietistů. Poté následovalo studium práv na univerzitě ve Wittenbergu a příprava na diplomatickou kariéru, kterou ale hrabě odmítl. Stejně odmítl i pozvání pietisty Augusta Hermanna Franckeho, aby pracoval v sirotčinci v Halle. Jeho záměrem bylo vnést do praxe pietistické myšlenky kmotra Spenera. Chtěl realizovat svůj sen o křesťanském sdružení, které by svou činností podpořilo procitnutí strnulého křesťanství.

Tyto myšlenky našly svoji realizaci ve spojení s moravskými bratry. Zinzendorf nabídl azyl pronásledovaným utečencům z Moravy a dovolil jim vybudovat si vesnici Herrnhut na okraji svého panství Berthelsdorfu. Hrabě se svou rodinou pak žil v Ochranově a plně se příchozím věnoval. Tvrdě pracoval, aby do společenství vnesl řád a pořádek. Později byl vysvěcen na biskupa. Měl hluboký zájem o misijní činnost a vyslal své misionáře málem do celého světa.

Komunita v Ochranově, ze které byly vypraveny skoro všechny misijní cesty, neměla žádné vlastní peníze a Zinzendorf hradil veškeré výlohy z vlastního rozpočtu. Bylo téměř nemožné, aby se při tom všem dostatečně staral o své soukromé záležitosti. Čas od času byl proto nucen navýšit své jmění půjčkami a v roce 1750 málem zkrachoval. Ztratil svého syna, zemřela i jeho první manželka. Vyznání jeho života nebyla zrovna levná záležitost.

O Zinzendorfovi a herrnhutské komunitě nemám barvotiskové představy. Ze životopisu misionáře Matouše Stacha je zřejmé, že ono nadšení mělo někdy i nerozumné rysy: misionáři se vypravovali do služby bez znalosti jazyka, bez peněz, bez jakékoliv podpory, bez zpáteční jízdenky (která byla většinou vskutku zbytečná). Umírali v odlehlých zemích na choroby, na které neměli protilátky, a na druhou stranu také přinášeli do míst, kam se vypravili, zase evropské nemoci. Celé vesnice Eskymáků podlehly třeba "našim" neštovicím.

Přesto je vyznání života těchto misionářů neskutečné. A Herrnhut pro mě zůstává synonymem vyznání neskutečného křesťanského odhodlání. Zároveň je vzpruhou k vytrvalosti. Občas se zapomíná na to, že někdy trvalo celá desetiletí, než se dostavily jakékoliv měřitelné výsledky misijní práce. Herrnhut je pro mě inspirací, abych svoje vyznání nevzdával, a svědectvím, že křesťanství je možno a možná i nutno prožívat naplno.

Pamětní deska jako vyznání

Znám ještě jedno místo, které vnímám jako zosobněné vyznání. Na Jižní Moravě leží město, které bylo v jisté době vskutku protestantské. Působilo v něm několik reformačních skupin. Je jím Slavkov u Brna, jinak po celém světě známý jako Austerlitz. Ani tam se teď kvůli omezení obchodu a karanténním opatřením jen tak nepodívám.

Na fasádě jedné budovy na náměstí je pamětní deska s následujícím nápisem: Bernardino Ochino, ztratil vše kromě Boha * 1487 Siena; † 1564 Slavkov u Brna. Když jsem tento nápis před mnoha lety objevil, byl jsem jím fascinován. Ano, lze ztratit vše, a neztratit přitom to nejpodstatnější.

Bernardino Ochino byl Ital. Působil jako reformátor na mnoha místech. Znal písma Luthera a Melanchtona, osobně znal Kalvína a další reformátory. Jeho život byl sledem útěků před pronásledováním. Itálie, Švýcarsko, Německo, Anglie, Polsko, v této době velice přívětivé pro jinověrce. Ale i z Krakowa musel prchnout. Přišel o svou ženu i děti. Na cestě se zastavil ve Slavkově na Moravě a tam nakonec také zemřel. V německých zdrojích je jako příčina smrti uváděno: pest - mor.

Někdy se dá vyznávat jednoduše a levně. Lajk na internetu a rybička na autě nestojí příliš mnoho. A pak je tu Herrnhut s Mikulášem Zinzendorfem a Slavkov u Brna s Bernardinem Ochinem. Kdykoli jimi projíždím a bloumám, uvědomuji si, že jsou pro mě vyznáními o tom, že za život pro Ježíše lze zaplatit vším. Pokud máme Boha, lze ztratit vše.