Luther a přátelství?

Byl jsem před časem dotázán na vztah Luthera k přátelům. Nevím přesně, proč to tazatele napadlo, ale vlastně odpověď je nasnadě. Je to moderní zabývat se vztahy. Vyučuje se to. Káže se to. A není to vůbec jednoduché je udržovat v pohodě. Kdysi jsem na nějaké farní vývěsce zaregistroval pozvánku na přednášku: Proč vztahy tolik bolí? Leccos jsem už z Luthera přečetl a tak jsem si říkal, že to nebude těžké. To, že měl mnoho spolupracovníků, kteří byli schopni se za něho postavit, je jasné. Ale přátelství? To musí být něco silnějšího, hlubšího. Pro jistotu, jsem si z univerzitní knihovny zapůjčil další literaturu. Pak jsem zpozoroval určité znaky u více reformátorů. A ty se proměnily na závažné pochybnosti. Jaké? Začal jsem mít obavy, že reformátor a reformátoři měli možná zcela odlišný podhled na věc vztahů a přátelství než my. A měli jiné priority. Luther, Hus, Zwingli, Kalvin... Všichni si přátel a přátelství nebývale vážili. Pro Luthera to snad byli Karlstadt, Melachton, kníže Filip Moudrý, čili ten, který ho zachránil před smrtí psance tím, že ho "unesl" a další. Z Lutherovy korespondence víme, jak dovedl být rád z lidí, které měl kolem sebe. Ale víme, že byl schopen se s nimi vášnivě pohádat. Do krve. Rozhádat. Nekomunikovat. A zdá se, že v tom nebyl sám. Docela to koresponduje s tím, jak je (Josefem Luklem Hromádkou) třeba popisován reformátor Ženevy: "Málokdo uměl dávat takové rány jako Kalvín. Svou neústupností, tvrdostí a hněvem budil kolem sebe rostoucí počet nepřátel, a přece jeho srdce bylo plno vroucnosti a lásky. Popudlivý, zlostný a bezohledný, uměl trhat pouta přátelství, zjistil-li nebezpečí pro reformační dílo, ale zároveň toužil po přátelích a uměl vděčnost za každou službu vyjádřit slovy bezprostřední něhy." Dá se u snad všech reformátorů říci že "víra jim byla vším jiným než přemírou laskavých citů". "Slovo Boží je sevřelo tak...", že vše podřídili věci evangelia. Ano vše i ty osobní vztahy podřídili věci reformace církve, kterou snad milovali daleko vášnivěji než lidi kolem sebe.

Podobně mistr Jan Hus. Jeho přátelství s mistrem Pálčem se zhroutilo nejhorším možným způsobem. Jejich krásný přátelský vztah, vztah dvou lidí, kteří "táhnou za jeden provaz" skončil Pálčovým udavačstvím. Páleč udavač doprovázel svého bývalého přítele jako nenávistný stín až do konce života. Tvrdý názorový i osobní rozchod. A pověstná je Husova věta (parafrázuji): Přítel Páleč a přítelkyně pravda. Pokud oni oba jsou přátelé, je to krásné. Ale pokud se stanou pravda i přítel Páleč nepřáteli, je třeba přidržet se pravdy. A to byl zdá se postoj všech mně známých reformátorů. Kdysi dávno, před stovkami let.. Ale pokud si vzpomínám, i naši slezští reformátoři to měli tak nějak podobně. Drželi se vždy pravdy a proto nejedno přátelství muselo ustoupit stranou.

Na teologické fakultě v Bratislavě jsou po stěnách rozmístěna tabla absolventů. Mnozí z nich jsou ze Slezska. Na jednom jediném je jich dokonce sedm. Dalo by se říci: krásné roky. Tolik teologů od nás, "tu z tela" (čili "tuztelanie"). Ale pokud odmyslíme ty krásné mladé tváře a podívali bychom se na ně dnes: Kolik přátelství zůstalo? Čtyřicet let je hodně dlouhá doba ...

Mnoho se mluví o vztazích. Mnoho se mluví i o potřebě přátelství. Oprávněně. Ale zcela jistě existují hodnoty, které mají pro křesťany větší prioritu. Pokud vztahy dáme na místo před pravdu, před Toho, který je Pravdou, naše přátelství bude modlou. Staneme se modláři vztahů.

Seděli jsme v jedné lavici na gymplu tři roky. V první lavici před katedrou. Můj kamarád, spolužák a přítel se naučil pospávat přímo před nosem středoškolských profesorů. Mé "Netrhat!", znělo vždy, když si půjčil Rudé právo anebo jiné komunistické noviny. Vždy, když je četl, tak se neskutečně rozčílil. A "ruďásek" anebo tehdejší prorežimní Głos Ludu nepřežil. Roztrhal ho na cucky. Já jsem nedostal doporučení pro humanitní směr dalších studii, on měl v posudku "s náboženskou otázkou je vyrovnán". Já jsem posléze studoval techniku. On byl s náboženskou otázkou tak dokonale vyrovnán, že ke zděšení celé školy, šel studovat teologii. Spojuje nás opravdové chlapské přátelství. Jerzy Pilch říká o přátelství mezi chlapy: "Łączy nas prawdziwie męska przyjaźń. Nie zdązymy sie pożreć. Prawdziwie męska przyjaźń, opiera sie na rozmowie raz na trzy lata." (Spojuje nás opravdové chlapské přátelství. Nestačíme se pohádat. Opravdové chlapské přátelství se zakládá na rozhovoru jednou za tři roky.) Opravdu, několik let jsme se neviděli. Nedávno jsem mu zavolal. Bývalý vysoký církevní hodnostář. Takže nebyl problém se setkat. Vlastně snad místo pozdravu zaznělo do telefonu: "Jdeme na kávu?" Oba milujeme dobrou kávu. Vskutku dobrá. Káva i rozhovor.

Vyprávěl mi vtip. Po deseti letech po škole se domlouvají kamarádi, že si půjdou popovídat. "Půjdeme do restaurace ke Třem kočkám. Jsou tam pěkné servírky." Po třiceti letech po škole si řeknou: "Půjdeme ke Třem kočkám, Tam dobře vaří." Po padesáti letech od maturity si řeknou: "Půjdeme ke Třem kočkám. Mají tam bezbariérový vchod." Že by to bylo o nás? Prozatím asi ne, ale ...

O čem jsem to měl psát? Aha, Luther a přátelství ...