Láska v praxi. Sňatek z lásky, anebo z rozumu?

Mám zaručený recepis na to, jak popíchnout mou milovanou manželku, se kterou jsem v manželství už třicet dva let. Řeknu jí: "Jsi krásná, milá, perspektivní, chytrá, a navíc ses dobře vdala. Jak to jen děláš?" Ve zvlášť vypjatých situacích lze tento bonmot pronést pouze z bezpečné vzdálenosti.

Pokud se mě zeptáte, zda jsem se ženil z lásky, musím říct, že ano. Každá má zamilovanost - a touto nemocí jsem ve své době trpíval cyklicky - znamenala šílenou, většinou však naprosto jednostrannou, lásku.

Moje manželka měla o svém budoucím partnerovi poměrně jasné představy. Líbili se ji tmaví, vysocí muži typu Antonio Banderas. Možná jste si všimli, že já jsem tento požadavek jaksi nesplňoval (ani v mládí a teď už vůbec ne). Třeba by nějakého jižanského fešáka nakonec našla, jenže do jasných představ o tom, jak se má její příběh odvíjet, vneslo zmatek, a nakonec i osudový zvrat něco tak nevýznamného jako oldřichovické hrušky.

Ve velké zkratce: Česal jsem u nás v sadu ovoce a stál při tom na žebříku přistaveném k pěkně vysoké hrušni, přestoupil jsem ze žebříku přímo na větev a pak zapůsobila zemská přitažlivost a já se volným pádem snesl na zem. Nejsem kočka, takže jsem nedopadl hezky na všechny čtyři, ale na záda. Bolest docela stála za to, ale nějak jsem se přece jen seškrábal ze země. To přejde, říkal jsem si. Po několika dnech přesvědčování sebe sama o tom, že bolest brzy poleví, mě kamarád na důlním podniku v Paskově přesvědčil, že takový rentgen by nemusel být úplně špatný nápad. A pak jsem už jenom ležel. Šest týdnů jsem nevstal z postele. Diagnóza: zlomený obratel. Na nemocničním lůžku na Fifejdách v Ostravě mi krátily čas výpravy dorostenců. Jedna dorostenkyně (o jejíž návštěvu jsem velmi stál) se těmto návštěvám vyhýbala. Pracovala ale v Ostravě a bydlela nedaleko nemocnice, a tak ze slušnosti a povinnosti nakonec přišla. Přišla a jako zdravotní sestra mi z povinnosti umyla hlavu. Ono umytí hlavy nás tehdy oba ujistilo o zcela nezpochybnitelné skutečnosti, že tudy cesta (čti: společná cesta) nepovede. Z nemocničního pokoje odcházela se slovy: "To umytí hlavy mezi námi dvěma nic nemění." Přesto právě tato událost něco spustila. Po mém propuštění z nemocnice jsme se setkali a na tomto prvním rande jsme si naplánovali, že se do půl roku vezmeme.

Tímto rozhodnutím jsme docela zaskočili rodiče, kteří tímto museli zvládnout dvě svatby v jednom roce. Jsou to už tři dekády, a i my se navzájem stále překvapujeme. Třeba když jsem svou choť požádal, aby mě přihlásila ke studiu na teologické fakultě. Po týdnu jsme spolu seděli u stolu a já jí sdělil: "Díky, že jsi mě přihlásila, jsem přijat." Docela mě zaskočilo, když mi odpověděla: "Víš, já mám pro tebe taky jednu informaci. Já jsem se rovnou také přihlásila ke studiu a také jsem byla přijata."

Líbí se mi, jak má křesťanská manželka dokáže vždy za každých okolností mluvit pravdu. Vidím třeba, že máme něco nového v bytě, a tak se zeptám: "To je nové?" "Ne, to už mám dlouho," říká manželka. "Hm, že jsem to tady ještě nikdy neviděl. A kolik to stálo?" Ona na to: "Bylo to levné, koupila jsem to v akci." "Fajn. Ale kolik to stálo? Chci slyšet číslo." "Už si nepamatuji." A opravdu. Manželka zřídila v bytě jedno geniální místo: skříňku, kam putují nové věci. Když je nakonec po týdnech či měsících vytáhne a umístí v naší domácnosti, opravdu už nejsou tak úplně nové a nikdo si už ani nepamatuje, kolik vlastně stály. Moje vzorná křesťanská manželka zkrátka nelže. To by nikdy neudělala.

Někdy jsou ta překvapení velmi příjemná. Nedlouho před mými narozeninami přišel balíček. Měly dorazit roušky, a tak jsem krabičku rozbalil. Zdravotnický materiál tam sice skutečně byl, kromě něj jsem tam ale objevil i krásný asijský bojový nůž karambit. Aha, říkám si, to asi není protikorovavirová pomůcka. A tak jsem balíček znovu poctivě zabalil. Odpoledne již měli zaměstnanci ochranné pomůcky k dispozici, takže jsem usoudil, že nůž souvisí s mými narozeninami a skončil v útrobách manželčiny skříňky. V dni mých narozenin byl v práci docela šrumec a když jsme si s manželkou sedli večer ke stolu, přiznala: "Promiň, já jsem zapomněla koupit dárek, ale zítra něco vymyslím." Pomyslel jsem si, že bych snad k této věci měl co říct, že bych o něčem možná dokonce věděl, ale po třiceti letech manželství není třeba spěchat. Po nějaké půlhodině se manželka zarazila a říká: Počkej, na něco jsem si vzpomněla! A vytáhla z útrob skříňky, kterou jsem nikdy nezkoumal, nikdy jsem se do ní dokonce ani nepodíval, nůž, jenž jsem před několika dny obdivoval.

Takže sňatek z lásky, anebo z rozumu? Samozřejmě z lásky! Ale je někdy rozumné neptat se a čekat, třeba i úspěšně tipovat, jak se ten druhý zachová. S láskou, s rozumem a přejícným úsměvem.

Měl jsem moc hodného dědečka. A hodně ráznou babičku. Jednou jsem se po spršce babiččiny výmluvnosti dědečka zeptal: "Proč se babičce nepostavíš? Proč jí něco neřekneš?" Dědeček, opravdový mistr zkratky, odpověděl: "Wszak poznosz." Něco málo jsem už myslím pochopil.