Kde jsi nechal oči?

03.12.2020

Vzpomínám si, jak jsem jednou navštívil svého známého a on mi vyprávěl, co se mu přihodilo: Seděl u stolu s manželkou a obědval, když najednou zazvonil zvonek. Manželka šla otevřít. Za dveřmi stál listonoš.

"Musíš to podepsat je to rekomando pro tebe," povídá manželka.

"Aha, zase berňák?" otázal se můj známý.

"Ne, je to od soudu." Otevřel obálku a našel v ní žádost o rozvod. Manželka, se kterou seděl u stolu, podala žádost. Byl v šoku.

Za půl roku se ho ptám: "Rozvedli vás?"

"Ano."

"Kde teď bydlíte?"

"Stále stejně."

"V jednom domě? Proč neodejdeš?"

"Mám děti, vnuci jsou krásní. To si to mám nechat vzít? Oškubala mě, ale už to nebudu měnit, žijeme spolu pod jednou střechou, ale nejsme manželé."

Manželství dokáže být krásné, ale i náročné. My dnes budeme číst o velice netradičním manželství a potažmo rodině. Čeká nás poměrně náročný text z knihy Ozeáš, kterou se budeme zabývat po celý letošní Advent. Dnešní kázání nás má uvést do situace, místa a času, jež tato biblická kniha popisuje. Má nás však také uvést do času Adventu.

Ozeáš 1. kapitola

  • 1 Slovo Hospodinovo, které se stalo k Ozeášovi, synu Beérovu, za judských králů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše a za izraelského krále Jarobeáma, syna Jóašova.
  • 2 Začíná Hospodinova řeč skrze Ozeáše. Hospodin Ozeášovi řekl: "Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina."
  • 3 On tedy šel a vzal si Gomeru, dceru diblajimskou. Ta otěhotněla a porodila mu syna.
  • 4 I řekl mu Hospodin: "Pojmenuj ho Jizreel, neboť já zakrátko potrestám Jehúův dům za krev prolitou v Jizreelu; zruším království izraelského domu.
  • 5 Stane se v onen den, že přelomím Izraelovo lučiště v dolině Jizreelu."
  • 6 Opět otěhotněla a porodila dceru. Řekl mu: "Pojmenuj ji Lórucháma (to je Neomilostněná), protože nadále nebudu izraelskému domu milostiv; dost jsem jim promíjel.
  • 7 Domu judskému však budu milostiv. Zachráním je skrze sebe, Hospodina, jejich Boha; nezachráním je lukem, mečem a válkou, koni a jezdci."
  • 8 Když odstavila Lóruchámu, otěhotněla a porodila syna.
  • 9 I řekl: "Pojmenuj ho Lóami (to je Nejste-lid-můj), neboť vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh."

Onoho svého kamaráda jsem jednou navštívil i se svou ženou. Představil jsem je. "Jani, to je můj kamarád Petr," "Petře, to je moje manželka Jana." Kamarád se podíval na mě, pak na ni, pak znovu na mě a pak zase na ni. Říkal jsem si: "Co se tak dívá?". Ještě jednou rychle pohlédl na mě a dlouze se zahleděl na Janku, nevěřícně při tom kroutil hlavou. A pak se onen "kamarád" zeptal mé ženy: "Paní, kde jste nechala oči?" Zhodnotil manželčinu krásu i to, že já zrovna pastva pro oči nejsem.

Stejnou otázku bychom mohli položit proroku Ozeášovi: "Kdes nechal oči a kde rozum? Ty ses snad pomátl? Vzít si takovou ženu! Ženu té nejhorší možné pověsti. To je hrůza! Ostuda! Ozeáši, to sis opravdu musel vzít Gomeru? O tu by si žádný Izraelec neopřel ani kolo, a ty z ní uděláš řádnou manželku!"

Ozeáš působil v severní části rozděleného Izraele, tedy v té větší a bohatší části země zaslíbené s hlavním městem v Samaří. Bylo to za vlády Izraelského krále Jerobeáma II. (ten první zapříčinil rozpad království a žil o několik set let dříve). Pradědeček Jerobeáma II. Jehú nechal povraždit všechny příslušníky vládnoucího rodu a založil vlastní úspěšnou dynastií, jeho pravnuk pak toto království, zdá se, zvelebil. S nadsázkou lze léta vládnutí této dynastie označit za "zlatý věk" severního Izraele. V sousedním, jižním království se v té době vystřídalo několik vládců. Hospodářsky se mu sice nevedlo špatně, ale ve srovnání se severní částí bylo judské království o hodně menší a chudší.

Izraelci prožívali období relativní stability a nic na první pohled nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k jakýmkoli změnám. Proroci už ale tušili, že změna přijde. Bylo zde příliš mnoho neřešených problémů, příliš mnoho zvůle, modlářství a odpadlictví. A skutečně. S Jerobeámem II. sláva severního Izraele končí a o několik desetiletí později končí i jeho státnost. A co jeho menší bratr? Judské království na jihu dostane ještě asi sto let, než i ono podlehne zkáze a přijde o svou státnost.

Vraťme se ale do doby našeho příběhu. Doby, kdy si všichni mohli prozpěvovat jako v Nohavicově písni o Těšíně před velkými válkami 20. století: "Ještě že nikdo neví, co ho čeká." Ozeášovi současníci netuší, že za pár let přijde pohroma. Kromě proroků, které nikdo nebere příliš vážně, všichni naivně očekávají dobré, či snad ještě lepší časy.

V oné době je povolán jako prorok Ozeáš. Svoje posluchače šokuje tím, že si bere za ženu nevěstku. A nejen to. Má s ní dokonce tři děti: syny Jizreele a Lóamiho a dceru Lóruchámu.

Jména dětí si žádají vysvětlení: První syn dostal jméno po místě, kde Jehú nechal před léty povraždit všechny z dynastie Omriovců. Jizreel bylo místo popravy. Lóruchama znamená neomilostněná čili vinná a Loámi znamená ne-můj-lid. Drsná jména. Pokud se někdo takto jmenuje, těžko si vybuduje silné sebevědomí.

Hlídali jsme vnuka. Řekl jsem mu: "Ty jsi ale Lumpidlo."

"Jo je Dominik Czudek," hrdě odpověděl vnouček.

Jméno je důležité i pro dvouletého kluka. Jméno je součástí naší identity a sebevědomí, pocitu vlastní hodnoty. Co asi cítí děti ženy nevalné pověsti, které se navíc jmenují "Místo Vraždy", "Vinná" a "Ne-můj-lid"?

Možná se sami sebe ptáte: Má to nějaký význam? Proč bych si měl tenhle skandální příběh podivného manželství a podivné rodiny pamatovat? Zní to celé jako nějaká telenovela, snad červená knihovna, nebo dokonce černá kronika... Ale je za tím víc.

Co nám chce prorok skrze tyto zvláštní postavy Gomery, Jizreele, Lóruchamy a Loámiho říct?

Gomera je symbolem nevěrnosti. Symbolem nečistoty. Symbolem společenského dna. Hlouběji klesnout nelze. Nečistá a profesionálně nevěrná Gomera. Ale... Kolikrát jsi ty sám byl podobně jako Gomera nevěrný Bohu? Kolikrát jsi jej zradil svými hříchy třeba jen v tomto týdnu? Kolikrát jsi byl nevěrný svým bližním? Kolikrát ses zachoval nefér?

Jizreel je místo vraždy. Často slýchávám: Nejsem špatný člověk. Nikoho jsem nezabil. Ale jak vypadá tvůj slovník a tvůj postoj k ostatním? Umíme zranit slovem, zabít svým nezájmem, vztekem, hněvem, tvrdostí. Že to nebolí? Že to nezabije? Bolí to a zabíjí. Kolikrát jsem mluvil s lidmi, kteří byli zraněni slovy svých rodičů, spolupracovníků, dětí, blízkých, svých pastorů a sborovníků. Mám v archívu dopis, který dokázal zabít slovy. Dopis presbytera adresovaný pastorovi sboru ve vedlejší vesnici. Zraňujeme a zabíjíme. Nenechte se zmást, lidé si pamatují naše slova i desítky let poté, co je v hněvu vyřkneme.

Lóruchama je neomilostněná. Jinak vinná. Odsouzená. Necítíš se někdy odsouzen Božím Duchem anebo Božím Slovem? Vnímáš svoje odsouzení? Kolik lidí žije v neustálém pocitu viny. Kolik lidí žije v přesvědčení, že je přece nikdo nemůže mít rád, že je lidé soudí a odsoudí. Lidé umí druhého člověka odsoudit. Někdy k tomu stačí jediný pohled.

Loámi je Ne-můj-lid. Odmítnutý člověk. Už jste někdy zažili odmítnutí? Když vás ti, na nichž vám záleželo, poslali pryč a nechtěli s vámi mít nic společného? Kolik jen jsem viděl lidí, kteří nikdy nepřekonali odmítnutí v dětství. Celý život byli nešťastní. Rodiče mě nechtěli a ani kamarádi se se mnou nebavili. Víte, máme známé, kteří se přistěhovali z jiné země do města nedaleko od nás. Mají dva kluky. Ti kluci jdou na dvorek a tam je nikdo z dětí nejenže nepozdraví, ale ani neodpoví na jejich pozdrav. Jsou jiní a neumějí dobře česky, vypadají nečesky a tak jsou bez milosti odmítnutí. Kluci po takovém zážitku přijdou domů jako zbití psi. Něco takového bolí i po desítkách let.

Když si přečteme tento příběh, možná se pozastavíme a řekneme si: to je ale divná rodina, nešťastná rodina. A pak jdeme dál, jako by se nás to netýkalo. Proč taky? Co já mám s těmi lidmi společného? Manželka proroka bývala lehká žena, první syn označen jako vrah, dcera odsouzená a vinná, další syn odmítnutý.

A přece je to příběh o nás.

To my jsme nevěrní jako Gomera, vrazi porušující Boží přikázání jako Jizreel, vinní, odsouzení a neomilostnění jako Lórucháma a odmítnutí jako Loámi.

A pak je tu prorok jako ten, který zcela nepochopitelně a zdálo by se nesmyslně přijímá nevěrnou manželku. Ten, který zcela nepochopitelně někde "nechal oči". Ale tím to nekončí.

Přečtěme si nyní několik veršů z druhé kapitoly:

  • 1 Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. Na místě, kde se jim říká: "Nejste lid můj," bude se jim říkat: "Synové živého Boha."
  • 2 Synové judští a synové izraelští budou pospolu shromážděni, ustanoví si jedinou hlavu a vyjdou z této země. Veliký bude den Jizreelu.
  • 3 Řekněte svým bratřím: "Lide můj," svým sestrám: "Omilostněná."

Co se to stalo?

Zvrat. Radikální proměna. Změna identity, změna jmen.

Objevují se zde slova, která známe: Jizreel místo vraždy zažije jiné dny než vraždu a bezpráví. Zažije velké a úžasné dny. Z někoho, kdo se jmenoval Ne-můj-lid je najednou "Lid-můj", který prosperuje a je dokonce nazván "Synem živého Boha". Z Neomilostněné je Omilostněná.

Ne, ten šílený příběh není o Ozeášovi a jeho nečisté ženě a nepovedených dětech. Prorok je obrazem Krista. To on se postaví za svou nevěrnou ženu, přijme ji za pravověrnou manželku a požehná svoje děti. Je to o Ježíši, který vstoupil do podivného vztahu s námi a postavil se za nás. Jeden by se neubránil otázce (pamatujete si ještě na mého kamaráda, který zhodnotil mě a moji manželku?): "Ježíši, kde jsi nechal oči?"

Několikrát jsem četl v rabínských výkladech Tóry o údajné diskusi Boha s anděly při darování Zákona. Andělé namítají: "Hospodine, proč to děláš? Stejně víš, že to špatně dopadne. Lidé nejsou schopni dodržet Zákon. Nedělej to." Většinou s rabínskými výklady nesouhlasím, ale v tom jsou opravdu přesné: člověk v posledku vždy končí jako Gomera, Jizreel, Lóruchama a Loámi. Vždy to končí neschopností splnit Boží požadavky.

Bůh se přesto rozhodl Zákon lidem dát a lidé pak opravdu selhali. Nebyli schopni plnit Boží požadavky. Ale stalo se něco ještě úžasného. Bůh se rozhodl poslat svého Syna. A člověk se ptá: "Co si na mě viděl, že jsi se na mě podíval a dal mi šanci? Ne jednou, ale tisíckrát znovu a znovu. Proč?"

Advent je o úžasu vystiženém otázkou: "Kde jsi nechal oči?". Ono dva a půl tisíce let staré proroctví je skutečnou adventní zvěstí.

Dalo by se ptát Boha zcela v adventním duchu: "Proč sem posíláš svého jediného syna, nevidíš, jací lidi jsou? Nevidíš, že jsou to Jizreelové, vrazi v myšlenkách, slovech i skutcích, že jsou to vinné Lóruchamy, a zavržení Loamiové? Jsou to hříchem ušpiněné Gomery! Kde jsi Hospodine zástupů nechal oči?"

A Bůh odpovídá: Moje oči jsem nechal na svém synovi, který se stal hříchem místo nich. To on bude za hřích potrestán. A svému synu Ježíši řekl "Jdi." A On šel. A dal milost dnešní Gomeře, Jizreelovi, Lóruchamě, Loáimovi a... Zbyškovi. Všichni byli stejní. Byli ale už nejsou. Všichni jsme stejní. Ale tak to nemusí zůstat.

Náš dnešní příběh není příběhem o jedné divné rodině v Izraeli kolem roku 500 před naším letopočtem. Je to Evangelium. Dokonalý adventní příběh o Ježíši, který jde a zachraňuje nečistého zlého člověka, odmítnutého, vinného a odsouzeného a dává mu novou identitu, mění mu jméno a činí z nehodných lidí Církev, svou manželku, a z každého omilostněného člověka svoje dítě.

Na toto kázání jsem se připravoval docela dlouho. Ten příběh ke mně promluvil v noci před týdnem z neděle na pondělí tak silně, že jsem nemohl usnout a pak ani dospat. Intenzivně jsem pocítil, že toto je Evangelium v ryzí podobě. Je to příběh o mně. A zcela určitě také o tobě. Je to Evangelium o Bohu, který jako by na chvíli neviděl, jaký jsem.

Advent je časem, kdy se s vděčností můžeme ptát:

"Otče, kde jsi nechal oči, že jsi poslal Ježíše Krista? Nechápu, ale děkuji."

Modlitba:

Vyznání: Nevěrní, neomilostnění, vinní, odmítnutí.

Děkuji Ti, že jsi neviděl.

Děkuji, že jsi naopak vyhlédl svého Syna jako oběť za moji neschopnost být dobrý, neschopnost plnit Tvoji vůli, Tvoje přikázání.

Děkuji za to, že mohu mít radost z očištění, ospravedlnění, odpuštění, přijetí za syna.

Děkuji, že jsi se zcela nepochopitelně díval jinam, než celý vesmír a celé Nebe. Nechápu, ale děkuji.

Díky, že jsi poslal Ježíše.

Amen. 

© 2018 Zbyškův osobní blog. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky