Ještě jedna osmička?

Aby nebylo těch osmiček v tomto roce málo, k výročím událostí končícím letopočtem osm je třeba připojit ještě jednu: osmičku křesťanskou, vánoční a vskutku globální. Nejde tentokrát o politiku, o válku ani o revoluci. Jedná se o píseň. Píseň, která vznikla před dvěma sty léty. Píseň, která nás provází dlouho před Vánocemi, jelikož se line z reproduktorů v obchodních domech a mnohdy tak nahrazuje adventní písně (není však mnoho lidí, kteří by rozlišovali adventní a vánoční období, takže to nejspíš nikomu nevadí). Tato píseň spojovala lidi bez ohledu na původ, věk anebo náboženské vyznání.  Právě před dvěma sty léty v kostele svatého Mikuláše v Oberdorfu u Salzburku poprvé zazněly tóny vánoční koledy Tichá noc. Autorem textu je salcburský farář Joseph Mohr, který o zhudebnění své básně požádal učitele Grubera pocházejícího z Horního Rakouska.

Píseň pak z Horního Rakouska putovala do celé Evropy a poté do celého světa. Od té doby byla přeložena do tří set jazyků a dialektů. U nás ve střední Evropě snad neexistuje jediný kostel, jedné vánoční bohoslužby, kde by píseň nezazněla. Zní i tam, kde není ani ticho a kde se nevyskytuje ani žádná svatost. I tam, kde ticho a svatost opravdu bytostně schází. Zněla také v období válek, v nichž lidem dávala iluzi, že alespoň Vánoce, které v sobě snad všichni nosí jako vzpomínku na dětství, jsou útěkem z aktuální neradostné reality.

Tato píseň může být přítomna i tam, kde je vše přímo opakem svatosti. Polský spisovatel Roman Brandtstaetter ve své knize povídek Bardzo krótkie i nieco dłuższe opowieści popisuje výslech obviněného lékaře koncentračního tábora. Rozhovor probíhal asi takto: "Kolik jste usmrtil lidí denně?" "Několik stovek," odpovídá obžalovaný. "Každý den?" ptá se soudce. "Každý den ne. Jednou jsem usmrtil jenom několik málo desítek vězňů." "Jak to?" ptá se soudce. "Spěchal jsem domů, byl totiž Štědrý den." Roman Brandtstaetter věc nekomentuje, není třeba, sám nadpis mini povídky je výmluvný: Stille Nacht, heilige Nacht čili Tichá noc, svatá noc.

To je extrém, ale...

Krásné, líbivé melodie a sladký čas nemusí nutně znamenat, že advent a Vánoce slavíme správným a svatým způsobem. To, že je tu čas Vánoc i se všemi těmi krásnými písněmi, že jsme naměkko, nemusí opravdu pro naše křesťanství nic znamenat. Spíše to někdy funguje naopak. Vánoční atmosféra umí opít náladou, takže se místo následování živého Ježíše rozněžňujeme třeba nad jesličkami na náměstích. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by například na slavných Norimberských vánočních trzích při tradičním Gluhwein čili svařáku a Bratwurstu čili opékaném buřtíku v housce, kdy milióny turistů přijdou a fotí si Weinachtskrippe čili jesličky s Ježíškem, někdo prožil hluboký zážitek duchovní proměny. Fotí Japonci a Němci, Španělé, Angličané i Američané, ale kdyby se těch několik miliónů lidí ročně opravdu setkalo s živým Ježíšem, asi bychom o tom věděli.

Vnímám skutečnost, o které jsem se učil v hodinách pastorace: Vánoce a všechny věci kolem nich jsou často útěkem lidí do času dětství. Únikem do období, kdy vše bylo jasné, nekomplikované a krásné. Lidé jako by vyslovovali celým tím humbukem kolem Vánoc jednu jedinou myšlenku: Ať se vrátí čas. Ať vše zůstane při starém. To ovšem převrací Vánoce naruby: První Vánoce byly časem zásadních a hlubokých proměn. První Vánoce všechno všecičko uvedly do pohybu: Andělé zvedli všechny od známého a zaběhlého k novému a dynamickému.

Ježíš nepřišel na zem proto, abychom se pohodlně a tiše usadili tam, kde je nám příjemně, ale vyzval nás k následování. A to je někdy se současným duchem Vánoc v absolutním protikladu.

Časopis IDEA, č. 73