Jedno biskupské kafíčko?

"Jedno biskupské kafíčko, pane Kaleto." Můj dlouholetý zákazník a provokatér v jedné osobě mi servíruje tradiční kafe. Ví moc dobře o tom, že jsem křesťan a tak si docela často vymyslí nějaký vtípek. Občas mu to vrátím. Známe se už dvacet pět let. Jelikož s jeho zaměstnanci jsme už vyřídili to, co bylo třeba, čili odvážím si objednávku, popíjíme dobré, moc dobré espreso. S ním, majitelem firmy, se o obchodu a o zboží už skoro nebavíme. Proč bychom taky měli? S jeho lidmi vyřeším operativní, aktuální věci a on sám se do žádných velkých revolučních "kšeftů" nežene. Oba máme svoje roky. S ubíhajícím časem, který spolu tentokrát trávíme, dostáváme se v rozhovoru do stále hlubších a hlubších ponorů do našich osobních životů. Za ty roky, co se známe, ví o mne mnohé (snad mnohem více, než lidé ve sboru a v církvi). A já o něm taktéž.

Teď s určitou smutnou, přesmutnou noblesou a ironii verbálně "ohmatáváme" tu "..." (nedovolím si citovat) těžkou nemoc jeho dcery. Bolí nás to oba. Otce nepoměrně více, ale i já jeho dceru jakoby virtuálně doprovázím už dvě desetiletí. Díky vyprávění otce sleduji její život od základky, přes gymnázium, maturitu, úspěchy i neúspěchy na vysoké škole, praxi v různých podnicích, práci. Opravdu mnohé o ní vím. Vím už také, že melanom kůže je něco jako časovaná bomba. Čekání na ...

Kdysi dávno tento můj známý chodil do kostela. Záhy, příliš včas přišel o svého otce. Chudá, udřená maminka (vypadá to jako pohádka, ale jednalo se spíše o bigotní křesťanku) klukům v pubertě "dopřála" něco, po čem opravdu netoužili. Sváteční obleky a lakýrky. Do kostela. Opravdu "ideální dárek" pro vášnivé fotbalisty. Kluci si přáli kopačky. Na ty nikdy nebyly peníze. A dalším "střetem zájmu" bylo to, že fotbalové zápasy se konaly v době nedělních bohoslužeb. Kluci to vyřešili po svém. Šli jakoby na první ranní bohoslužby, maminka na druhé, nahlédli do kostela, zjistili čísla písní a posléze kopačky, které visely tajně na "tregru" (nosníku) pod mostem vyměnili za nenáviděné lakýrky. Maminka pak u oběda prozkoušela kluky ze znalostí aktuálních náboženských nedělních reálií, kluci se pochlubili znalostí čísel zpívaných písní ... Stačilo. Tolik náboženské výchovy. Opravdu stačilo? Ale i tuto oblast, kterou kdysi vyřešil svoji nepřítomností v kostele zhusta probíráme. Dochází u něho jakoby k pomalému restaurování, k renesanci, k obnově vztahu k církvi a snad i k Bohu.

Víme o sobě mnohé, toto i další ...

Teď mi říká, když se zvedám ze židle a říkám, že pojedu: "A pomodlete se za moji dceru nějaký váš evangelický otčenáš." Všechno, co řekne má v sobě vtip i nadsázku. Byť je to dnes přes hlubokou bolest. Přitakám. Něco se najde. Možná to nebude ryze evangelické, ale obecně křesťanské a zcela určitě lidské.