„Jak náročné je udělat kázání?“

Touto otázkou mě na začátku bohoslužby zarazila jedna konfirmandka, která šla zapálit druhou adventní svíci. Nebylo to poprvé, co se mě na to někdo zeptal. Často také slýchám: "Jak dlouho připravuješ kázání?"

Někdy je počáteční fáze přípravy kázání otázkou patnácti minut. Jedu autem, přemýšlím o textu na neděli a najednou mi to docvakne, najednou vím, jak má vypadat sdělení. Pokud to provoz dovolí, co nejdříve zastavím, nejlépe někde, kde mi dají alespoň slušné kafe a kázání napíšu. Stačí několik desítek minut. Jednoduché. Někdy se dokonce dostaví něco jako Pavlovův reflex: Mám cestu kolem místa, kde se mi dobře píše, a už dopředu přemýšlím, zda se mi v hlavě nevyrojilo něco, kvůli čemu má smysl zastavit. Často jedu s myšlenkou, že na náměstí v Náměšti nad Oslavou nebo na procházce do café Podnebí v Brně mě Boží Slovo osloví. Nejlepší Boží čas pak probíhá také u mého pracovního stolu kolem šesti ráno.

Vezměme to ale po pořádku. Vše začíná tím, že si zadání, tedy text s modlitbou a otázkou, přečtu v neděli večer. Po celodenním sborovém provozu jsem zvědavý, jaké dobrodružství mi Písmo a liturgické perikopy chystají na další týden. Většinou biblická pasáž pouze "zaduní" v mé prázdné hlavě a zdá se, že se nic neděje. Přesto je zaseto. V pondělí si kopíruji text v latině i řečtině. Třeba mě osloví jinou řečí. I německé překlady mi dávají možnost nového čtení i notoricky známých textů. Vyrážím na služební cestu a v myšlenkách se k textu vracím. Pak přichází "aha" moment a já vím, co mám sdělit. Začíná krásná práce: Přemýšlím, jak zprostředkovat mé nadšení z toho, co jsem pochopil. Dosud jsem nikdy nekázal na text, který by mne samotného hluboce neoslovil. Žene mě pak touha vlastní nadšení poslat dál, a tak vymýšlím obrazy, pomůcky a přirovnání.

Text, který jsem si naškrábal do bloku, přepíšu do počítače. Donekonečna ho čtu upravuji, opravuji a hlavně škrtám. Pokud je to kázání, které jde do tisku, posílám ho redaktorce a korektorce. V noci před kázáním ještě o slovu přemýšlím a těsně po probuzení si pohrávám s myšlenkou, že by snad stálo za to zmáčknout delete, roztrhat vytištěné stránky a začít znovu. Pak ale vykročím na kazatelnu a všechny tyto myšlenky mě opouští. Zůstávám jen já a text, pro který jsem se nadchl. A moji posluchači. Někdy málem hmatatelně cítím, že jsem se svými posluchači na stejné vlně. Není to pokaždé, není to dokonce ani příliš často, když se to však stane, zažívám pocit kazatelského štěstí. Nikdy tak docela nevím, zda slovo opravdu Božím způsobem "sedlo", zda moje kázání k něčemu skutečně bylo. Pozitivní ohlasy samozřejmě potěší, ale nejsou v tomto směru zárukou. Sám jsem viděl a slyšel kázání mimo biblické mantinely, která pronášeli slovutní kazatelé, a zažil jsem i dobrá kázání, která byla odmítnuta nebo odezněla bez jakékoliv odezvy.

Svá kázání nerecykluji. To, co funguje v jednom sboru, nefunguje jinde. Jinak kážu v misijní stanici a zcela jinak v klasickém sboru. Vždy jdu ale na kazatelnu anebo k pultíku s vírou, že Bůh má dost duchovního jídla ve svém slovu pro každou příležitost. A vím, že Písmo vždy "pustí šťávu", vždy nasytí toužícího. Není to ovšem zadarmo: chce to námahu jak na straně kazatele, tak na straně posluchačů. A samozřejmě modlitby. Právě na modlitebních procházkách jsem toho hodně pochopil, proto také chodím všude s blokem a tužkou.

Luther řekl: Kázání je řemeslo, kterému je třeba se učit. Podle něj by každé kázání mělo být jako to poslední, vlastní a pohřební. Kdysi jsem slyšel něco podobného z úst jednoho fotbalisty: Jsi tak dobrý, jak dobrý byl tvůj poslední zápas. Dalo by se parafrázovat. Nelze spoléhat na minulé kázání, které si Bůh použil. Při přípravě dalšího začínáš znovu, jako by to bylo to úplně první. To, že poslední kázání rezonovalo neznamená, že i to dnešní bude stejně adresné. Celý život studuješ, protože první kazatelovo přikázání je nenudit.

Jaké je připravit kázání? Jednoduché, někdy stačí pár minut a je jasno, a složité, jelikož na každé kázání se člověk připravuje po celý svůj křesťanský život. Stejná odpověď by ale zazněla i na otázku, zda je křesťanství jednoduché anebo kolik času zabere opravdové křesťanství: Je to úkol na celý život.