Dvě hořící srdce. Nehasit, hořím!

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: "O čem to spolu cestou rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli." A on jim řekl: "Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu:

"Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?"

A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

Zajímavá biblická dvojice. Kleofáš a někdo druhý. Moc o nich nevíme, ale víme, jak vypadal jejich rozhovor. Ti se baví nejdříve spolu. Jdou a hovoří.

Přiznám se vám, že třeba byly velice dobré rozhovory při dorostových výšlapech. Dlouhé a hluboké. Stálo za to pochodovat a povídat si. Teď už jsem dlouho nic podobného nezažil. Škoda. Rozhovory při výletech stály za to. Taktéž jsme měli takový rituál, že se prostřední dcerou jsme chodili na dlouhé procházky. Bylo to krásné.

Ti dva neměli auto, kde by si pustili rádio anebo nějaké kázání, neměli mobily, a tak místo rolování internetu anebo streamování nějakých podcastů si povídali. Povídají si o tragédii, která se stala v podstatě před několika málo desítkami hodin. Byla to také jejich osobní tragédie, osobní zklamání. Osobní duchovní krize. Očekávali, že právě Ježíš vykoupí, spasí, zachrání Izrael. Že Izrael vysvobodí politicky i duchovně od vlády Říma. Spojili s touto krásnou vizí své životy. Teď je konec.

Dovedu si to představit: Bolest, zklamání. Všechno je jinak. Všechno dopadlo špatně. Dokonce nejhorším ze všech možných způsobů. Kříž. Ruiny, popel v srdcích těch dvou.

Jdou do Emaus. Čili jinam, než měli jít. Měli jít do Galileje. Tak jim to vzkázal kdysi Kristus. Kdysi. Teď je všechno jinak. Oni tomu už nevěřili. Prozatím ostatní učedníci zůstali v Jeruzalémě. Oni jdou pryč. Jsou si vědomi toho, že to nemá cenu. Je třeba to zabalit a rychle zmizet. Ale kam? Je to útěk od neskutečně stresující reality.

Mnohokrát jsem mluvil s lidmi zraněnými zklamáním. Zklamáním ze sebe z jiných, ze vztahů. Těmi, kteří chtěli utéct, zabalit to, nechat vše, tak jak je a vypadnout. Pokud možno daleko. Spálit za sebou mosty a začít z gruntu znova. Jinde a jinak. Ať se nemusíme vracet k tomu, co jsme prožili!

Viděl jsem takové pálení mostů za sebou víckrát.

"Nechci nic vědět o minulosti", řeknou vám.

Znám jednoho člověka, který jde pokaždé do nového vztahu s tím, že si vezme, - obrazně řečeno, - mobil a cigarety. Útěk. Opravdu lze utéct před minulostí? Nikdy. Většinou si tito lidé svoji bolest nesou s sebou. Třeba po celý život.

V podstatě tito dva by dopadli možná stejně. Po celý život by nosili v sobě bolest zklamání. Po celý život by si mysleli: Mesiáš, to byla síla, ale ono to nedopadlo. Tak i tak to nemělo smysl.

Četl jsem mnoho knih o rozbitých životech. Rozbité obrazy. Nelze to slepit. Minulost se nedá napravit, ale ta minulost je stále teď a tady. Nevyřešená minulost je bolestivou současností.

Lidé, kteří zůstali po holocaustu to mají ještě náročnější. Někteří se svým traumatem nemohou žít. Někteří vedou zdánlivě úspěšný a spokojený život, ale někdy to prostě "bouchne" a najednou se minulost objeví. V nečekaných okamžicích. Nelze s ní žít, nelze ale také žít bez ní.

Člověk může přijít o všechno během několika málo okamžiků.

Mám dcery a zeťe, vnuky a vnučky, práci, sbor, službu, manželku, přátelé, ale kolik je třeba, abych přišel o všechno. Ukrajina je toho málem hmatatelným důkazem. Jedno psychopatické ego ve vrcholné politické funkci a vše je jinak.

Ale tato procházka Kleofáše i toho druhého, kterou měli naplánováno na tři hodiny měla dopadnout jinak. A opravdu dopadla jinak. Potkávají třetího. Neznají, nepoznávají.

Občas někoho známého nepoznáte. To, když se objeví jinak anebo jinde, než kdybyste čekali. Když se objevím na městě v maskáčích, nikdo mne nepozná. V jejich případě bolest a slzy nedovolily společníka cesty vůbec poznat.

Následuje duchovní rozhovor, kdy se postupně zjevují dvěma lidem odpovědi na jejich palčivé otázky. Vysvětlení, že celé Písmo ukazuje na Krista. To je také objev Reformace: Vše ve Starém zákoně je soustředěno na Krista. Od Mojžíše, přes proroky.

To ale není všechno. Pak se jim Mistr dává poznat v lámání chleba, ve Večeři Páně. A mizí.

Opravdu klíčové je to, že těm dvěma zahořelo srdce. Jako kdysi. Jako kdysi, když jim vysvětloval, jak to je. Teď to pochopili, dostavil se moment WOW. "AHA" moment určitého prozření. Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?"

To je klíč: Ježíše poznali podle lámání chleba.

Sebe sama v tom všem poznali podle vlastního hořícího srdce.

Kdy Vám, milovaní, naposled hořelo srdce?

U těch dvou to byl opravdu nový začátek.

Najednou úplně jasně vědí, co mají dělat.

Vracejí se k ostatním. Vracejí se do budoucí církve.

Vyprávějí o své neskutečně silné zkušenosti.

To způsobilo ono hořící srdce zapálené Mesiášem, Mistrem, Pánem. A běží zapalovat další srdce.

Už to nejsou dva zranění lidé, kteří si zoufají, kteří netuší, jak to vůbec bude, kteří nevidí žádnou perspektivu. Nejsou to už lidé, kteří mají před sebou spálenou poušť zklamání a za sebou spálené mosty.

Najednou je tady naděje. Jistota, že to má smysl. Mesiáš žije a oni jasně ví, že tak to má být. Že toto je Boží plán, do kterého mají vstoupit.

A oni do toho plánu vstupují.

Toto je konec?

Ani náhodou!

Je tady apel, který z tohoto textu vyplývá:

Je to náš příběh!

Do tohoto příběhu můžeme vstoupit.

Dokonce je jedna česká píseň, která se kupodivu déle udržela v polském překladu, vypráví barokními obraty a přirovnáními o tom, že můžeme do biblických příběhů sami vstupovat.

Náš dnešní text je v patnácté sloce ze sedmnácti:

Večer vyjdu já z městečka, které Emaus zove,

To je spasný můj útěk ze světa hříšného.

I s nadějí tou vycházím, že naň cestou tou narazím:

Spasitele svého.

Tato píseň není jen nějakým evangelickým barokem, ale jasně nám sděluje: Je to můj příběh. Je to tvůj příběh.

Když jsem šel posledně v Oldřichovicích k oltáři a na kazatelnu, jeden z hudební skupiny mi řekl: Přeji ti, ať v tvých bohoslužbách je všechno, co tam chceš mít. Co tam má být. S úsměvem. S nadsázkou. Pak jsme se po zakončení míjeli a on říkal: Bylo tam všechno? Říkám: Jasně. Ale pak jsem si uvědomil, že opravdu něco scházelo. Vysvětlím: Kdysi jsem sloužil ve sboru a v církvi, kde byla málem součástí jejich liturgie výzva: "Kdo se cítí být osloven tímto slovem, kdo si chce udělat pořádek ve svém životě, kdo potřebuje modlitby, ať přijde dopředu a starší sboru s pastory se budou za vás modlit."

Trochu mi to někdy chybí.

Ale my budeme mít Večeři Páně. Tam se mnohé dá vyřešit.

Ale toto je ono: Toto slovo o dvou cestujících do Emaus není nějaké intelektuální cvičení. Není to jen nějaký odtažitý historický příběh. Je to živý příběh, do kterého můžeš vstoupit. Se svou bolestí i touhou po procházce s Ježíšem.

Náš život nemá být nějakou jízdou na autopilota, ale setkání s Ježíšem, který zapaluje srdce.

Jako doplnění tématu kázání jsem zvolil heslo, které jsem si vypůjčil z jistého pořadu v televizi. Byly tam příběhy mladých lidí, kteří byli pro něco zapálení. Byly to úžasné příběhy nadšení. A název tohoto cyklu mne ohromil:

Nehasit, hořím!

Toto je heslo křesťanského života: Nehasit, hořím! Pro Krista.