Duchovní kořeny československé státnosti

Dovolím si, přes to, že naše téma je jakoby politické, začít slovem z knihy Jeremiáš 29, 7:

"Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval,

modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj."

Není to tak úplně náš případ. Nejsme přestěhovalci, nejsme utečenci. Dá se s nadsázkou říct, že naopak: To právě na Slezsko se mnohé státy k nám nastěhovaly. Můj dědeček, aniž by vytáhl paty z domova v Gutech a Oldřichovicích platil daně a byl občanem mnohých států. Narodil se jako Rakušák, občan Rakouska-Uherska. Státu, kde se hymna Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem zpívala v jedenácti jazycích. Pak "přišlo" Československo, poté na pár měsíců Polsko, německá Generální Gubernie, "druhá" Československá republika, po "Vítězném únoru" Československá lidově-demokratická republika, následována Československou socialistickou republikou a nakonec Česká Republika. Vstupu do Evropské unie se už nedožil. Jak se při vědomí těchto zvratů modlit za naši zem, stát, republiku? Nebylo by jednodušší ji přímo či nepřímo odmítnout jako vysoce nestabilní a vysoce neduchovní veličinu?

Rozloučili jsme se úspěšně s rokem reformace, teď máme před sebou rok československé státnosti. Sto let (byť s dobami diskontinuity) není vůbec málo. Stojí za to se tímto tématem zabývat. Přes to, že mi to nikdo přímo neřekl, cítil jsem od svých sourozenců v Kristu nad tímto veskrze politickým tématem rozpaky. Dá se vůbec mluvit o tomto neduchovním tématu v kostele? Myslím si, že dá se o tomto tématu nejen mluvit, ale je to i z hlediska luterského učení o dvou regimentech vhodné a správné. Bůh totiž dle tohoto biblického učení třímá ve svých rukou dva meče: jeden duchovní v pravé ruce a to je meč Božího slova. V levé ruce je meč pozemského vládnutí. Takže oproti běžné představě, kdy vnímáme politiku jako pro křesťana něco nepatřičného, Bůh má ve své gesci obě říše, regimenty anebo meče. Takže naši státnost s našimi politiky, které milujeme či občas spíše nikoliv, má Bůh ve své ruce.

My v naší církvi na Slezsku máme ještě jeden problém ve vztahu k československé státnosti: Ze začátku měli vrcholní představitelé naší evangelické církve problém tento stát vůbec akceptovat. Mnozí jako správné a přirozené považovali připojení této části Těšínského Slezska k Polsku. Není to předmětem této přednášky, ale zmíním, že pastor Karol Kulisz nejenže neakceptoval tento státní útvar v těchto hranicích z roku 1920, ale přivítal polská vojska obsazující v roce 1938 Slezsko oslavným kázáním. Samozřejmě tyto propolské postoje mu nacisté spočítali a pastor Kulisz byl zabit v koncentračním táboře. Ale nebojte se, nebudu se pouštět na tenký led národnostních problémů těšínského Slezska. Budu se věnovat Československu.

Osobní vsuvka:

Vždy kolem výročí založení Československa vypínám rádio, nečtu aktuální noviny, televizi nemám. Kupuji si v antikvariátu nějakou knihu Tomáše Garrigue Masaryka anebo publikaci o něm a jako oslavu tohoto svátku si něco přečtu. Nejsem totiž ochoten poslouchat diskuze a tahanice o státní vyznamenání a podobné české zvláštnosti. Nejsem si jist, zda za těch sto let jsme se naučili tento den slavit. Mám obavy, že nikoliv. Pokud se totiž komunistické éry týče, tak nám byl tento svátek dublován VŘSR, kterou jsme slavili nikoliv sedmého listopadu, ale právě v den vzniku československého státu. S poukazem na to, že Československo vzniklo tak i tak jako přímý důsledek ruské revoluce.

S výročím oslav vzniku Československa si vybavím tři pravidla pro politiku a politiky, která formuloval T.G.Masaryk:

"Trojí pravidlo bych si vštípil pro politiku, předně: nevystupovat na veřejnost, když toho není skutečně nutná potřeba; jistá rezerva, diskrece je v politice potřebna. Většina nevzdělaných lidí (to jsou i akademicky vzdělaní lidé!) nemůže vydržet, aby stále nevystupovali na veřejnost. To nenese trvalých výhod pro celek; každý musí cítit a dobře promyslit, kdy politicky smí před veřejnost předstoupit. To znamená přece často, že musí vésti druhé, a to je veliká odpovědnost! Bez veliké příčiny to slušný a poctivý člověk nebude dělat; podle toho poznáte politika skutečně vzdělaného.

Tudíž druhé s Havlíčkem: rozumnou a poctivou politiku.

A konečně třetí jeho "lhát nebudu"."1

Tři zásady:

• nevystavovat se na odiv, pokud není nutně třeba (viz aktuální billboardy, kampaně, diskuze v televizi, ...)
• politika má být provozována jako rozumné a poctivé řemeslo, které má být kvalitně odvedeno
• politik dbalý Masarykova odkazu má být člověkem, který je lží diskvalifikován a vykázán z politického kolbiště

O tom, jak se tyto zásady daří anebo nedaří naplňovat, posuďme sami.

Co je pro naši státnost s ohledem na duchovní tradice důležité anebo klíčové.

• Česká reformace.

Tomáš Garrigue Masaryk se odvolával na české reformační tradice. Známý (anebo neznámý?) je jeho výrok "Tábor je náš program."

"Možno říct, že Češi jsou husité, protože jejich vlastní národní náboženské ideály jsou založeny na Husových ideálech."

Je trošičku naivní, lehce na štíru s opravdovým stavem věcí, kdy většina českého národa byli římští katolíci, ale je tady snaha o formulaci toho, co dělá češství, českoslovenství, chcete-li:

"My jsme ve veliké době reformační typicky vypracovali tři charaktery: Žižka prvý, Komenský druhý. Stačí nám Žižka? Máme my být Žižkou každý z nás? Když studuji historii, když se ponořuji do ducha českých dějin, chci být Žižkou? Ne! Chci být Komenským? Ne! Meč - kniha? Tož co? Chelčickým chci být. Chelčický nechce násilí, ale jak není Žižkou, tak není Komenským. Ne tam ta vojenská bojovnost, ne ta láska ze slabosti, ale ta docela jiná pevnost, mužnost a určitost Chelčického

Myslím tedy, že máme v historii toho českého člověka, po němž máme toužit, a že česká humanita znamená tu syntezi (a k tomu je potřeba trochu myslit) Žižky a Komenského a nějakého moderního Chelčického. To je český ideál." 2

2 "Nechtěl jsem lhát."

Pokud něco našeho prvního prezidenta charakterizovalo, byla jeho úcta k pravdě a absolutní odmítání lží. Částečně se tato črta přenesla i na celé období po vzniku samostatného Československa.

Karel Čapek ve svých Hovorech s TGM popisuje jednu událost a vlastně i motiv celé knihy rozhovorů s prezidentem. Bylo to v Rusku. Masaryk organizoval přesun československých legií do Evropy.

"O co šlo: Když Masaryk v roce 1917 přijel do Ruska, aby pomohl při konsolidaci legií, zjistil, že demokratický režim nastolený po pádu carismu se rozpadá, v zemi už vlastně byla v plném proudu bolševická revoluce. Když přijel do Moskvy, aby se ubytoval v hotelu National, bylo už centrum města v prudké palbě všech proti všem. Poradili mu, aby se ubytoval v jiném hotelu; když k němu ale doběhl, zabouchli mu vrata před nosem. Když začal tlouci, portýr se ho špehýrkou zeptal, je-li hotelovým hostem. A Masaryk mu dal později tak často citovanou odpověď: "Nechtěl jsem lhát, tak jsem na něj vykřikl: "Nedělejte hlouposti a pusťte mě!" Poslechli ho, pustili, zachránil si tím život. Podstatnější na této historce však byla Masarykem vyjádřena odvaha, přesněji řečeno onen bezděčný způsob, jímž se k ní Masaryk přihlásil. Nebyl schopen lži ani v situaci, kdy mu šlo o všechno." 3

Čapkovi šlo o to, aby zaznamenal "... tu jedinou malou větičku, aby nezapadla, aby si jí jednou někdo všiml, jak je krásná ve své prostotě a samozřejmosti".

"Nechtěl jsem lhát."

3. Pravda

Československá myšlenka se programově odvolává ke slovům Jana Husa: "Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti."

Přes to, že šlo zcela určitě o jinou pravdu, než pravda Božího zákona, kterou měl na mysli Mistr Jan Hus, nelze nevidět, že ta snaha o pravdu za každou cenu byla Masarykovi vlastní. A to nejen v záležitostech jako hilsneriáda, kdy se zastal žida obviněného z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové, ani když odmítl nadšení z nálezů literárních podvrhů jakými se ukázaly být tzv. rukopisy královedvorský a zelenohorský. Ty měly dokazovat starobylost české literární tradice. Masaryk tvrdil, že pro vědomí vlastní národní hodnoty netřeba se utíkat ke lži. Tyto konflikty mu příliš nepomohly, ale byly zcela ve smyslu tvrzení "Nestačí jen poznávat. Poznat pravdu, to znamená pravdu vyznat."4 A "Nic není velké, co není pravdivé." 5

4. Drobná práce

Možná toto heslo není příliš známé. Ale pro mne je opravdu ve vztahu k Masarykovi, ve vztahu k první republice klíčové. Mnohé národy si zakládaly na svém hrdinství. Mnohé se odvolávaly ke svým historickým hrdinům. A opěvovaly étos národního reka jako někoho, kdo bojoval, položil svůj život za vlast. Mnozí si takto nějak představovali češství. Étos často neexistujícího národního hrdiny.

První republika, Československo, postavila vedle modelu ideálu hrdiny model odlišný. Objevuje se už před rokem 1918. "Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, práci stálou." 6

Čech není ten, kdo žvaní o vlasti, ale ten, kdo každodenní pilnou prací pracuje pro svůj stát a národ. Koresponduje tento postoj s tím, co známe z luterské reformace: každá práce je Božím povoláním. Pokud člověk kvalitně pracuje, plní Boží příkaz.

Tento prvorepublikový důraz je pro mne velice sympatický. Předpokládá totiž od člověka hlavně věrnost v malém. Velké věci přicházejí občas. Důležité je obstát v každodenních malých výzvách. Není třeba snít o velkých hrdinských činech, pravé hrdinství je v "drobné stálé práci".

Vůbec slovo "práce" bylo jedním z klíčových mravních pojmů Masarykova života. Tuto ideu přejala jako dědictví i nově vzniklá republika. A navazovala na celou řadu lidí, kteří byli ještě v rámci Rakouska-Uherska úspěšní ve svých povoláních. Říkalo se jim šlechtici práce. Zastávali názor: Ve dne dři, v noci pracuj. Masaryk o takových lidech říká: "Hrdinové práce." 7

Masaryk a potažmo První republika postavila romantickému snění o velkých činech drobnou práci. "Lidé stále hrají o život; končí zastřelením sebe nebo někoho jiného, ale aby se zaměstnávali tichou užitečnou prací nějakou - k tomu v nich není síly." 8

"Také Američan Howells (citovaný Masarykem) praví: "Pokusme se o to, abychom se dovedli obětovat v malém, abychom se dovedli obětovat pro druhé v maličkostech. To stačí. Mnohá žena, která by chtěla pro svého muže zemřít, činí ho nešťastným tím, že nedovede pro něho žít. Neopovrhuje dnem malých věcí." 9

Ještě jeden krásný citát: "Je rekovnictví, a velké rekovnictví, v těchto nepatrných obětech; proto se jím vyhýbáme." 10

"Běží o to, v malých věcech vyhledat to veliké."11

"Milujeme-li se, musí být mezi námi méně oběti a více práce." 12

5. Idea humanity

První republika, nové Československo se přihlásilo k etice Nového zákona.

Co to je humanita? Citujme prvního prezidenta: "Především nic nového, nýbrž staré uznávané pravidlo je základem i moderní mravnosti: "Miluj bližního svého jako sebe samého!" 13

"Nesmíme očekávat, chceme-li si tajemství a úkoly života doopravdy rozluštit, bůhvíjakých nových zjevení. Vzpomínám na bohatého mladíka v evangeliu. Od své mladosti ostříhá všech přikázání desatera a chce mít život věčný. Kristus mu radí, chce-li být dokonalým, aby prodal, co má, a následoval jej. "Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel smuten, nebo měl statků mnoho." Vždycky jsem o tom přemýšlel: odešel smuten jenom proto, že měl prodat, co měl? Patrně byl to docela dobrý hoch, mladík vzdělaný, žijící podle oficiální morálky a oficiálního náboženství, ale cítil jeho nedostatečnost. Šel tedy k mistrovi za tím účelem, aby slyšel něco hodně nového, velikého. Ale mistr nedává jiné rady než: měj lidi rád!" 14

6. Silná slova

Dovolím si odkázat na prvorepublikovou střídmost v silných slovech. Bez komentáře odkazuji na slova aktuálního českého prezidenta, který tvrdí, že citovat vulgarismus není vulgarismem.

V tomto kontextu je zajímavé zjistit, že první prezident si vystačil, pokud jde o negativní hodnocení člověka slovem "nepěkný případně nehezký". Taktéž velikou poklonou bylo, když se o někom zmínil, jako o "pěkném" člověku.

7. Vzdělání a vzdělanost

Mladá republika potřebovala vzdělané lidi. Mnohé vzdělávací instituce byly německé. Bylo třeba vybudovat funkční vzdělávací systém.

Podobně jak kdysi Luther, nabádal první prezident ke studiu cizích jazyků.

"Otázka je, kterým jazykům se učit? Nasnadě je, že napřed prospěšné je znát slovanské jazyky, které mají velkou literaturu, ruský, polský, ale i jiné. (...) Chtěl bych ze zkušenosti upozornit na věc jednu: že naučit se dobře slovanskému jazyku, třebas polskému, je těžší, než se myslívá, skoro bych měl chuť povědět, že naučit se maďarsky je lehčí. (...) Z neslovanských jazyků bych dával přednost angličtině. U nás z praktických příčin budou se lidé učit němčině. Již Komenský říkal, že se máme učit jazykům svých sousedů. Jistě nyní každý inteligent umí německy; má-li to však zůstat, to je otázka. Kdyby to mělo zůstat, pak je zle s námi." 15

8. V čem se "otcové zakladatelé" mýlili?

• Názor, že Slovák je v podstatě Čech. Přehlížení národních rozdílů mezi Čechy a Slováky vyústilo (snad) k ukončení společného "projektu" 1.1.1993 (?)
• Němec je v podstatě cizí. Idea, že všichni Němci jsou cizáci bylo popřením toho, že mnozí žili v zemích Koruny české od pozvání českými králi Přemyslem Otakarem II. a Karlem IV. A žili na tomto území 700 let.
• "Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla; vytoužený věk humanity svítá." (18.10.1918) Tato v podstatě naivní myšlenka nebyla ojedinělá. Mnozí si mysleli na konci Velké války, že tato je ta poslední. Že další válka už nikdy nebude. I vojáci byli přesvědčeni, že vlastně po této hrůze nastane mír. Že se už nikdo podobným způsobem nezblázní. Nikdo netušil, že po Velké válce, která bude přejmenována na "první světovou" přijde ještě druhá. A možná, že ani tato nebude poslední.

"Masaryk viděl ve vzniku ČSR počátek nových dějin, zdaleka ne jenom českých. V závěru deklarace (tzv.Washingtonská deklarace, kdy bylo přijato Prohlášení nezávislosti československého národa) vlastně poprvé veřejně stručně (Masaryk) vyjádřil svou představu "světové revoluce", zrozené z hrůz světové války. Demokracie porazila teokratickou autokracii (Německo, Rakousko, Turecko) s jejím militarismem. Nastává nový věk, ve kterém bude lidstvo reorganizováno na nových principech. Přivedou je k životu všichni, kdo s Masarykem "věří v demokracii, věří ve svobodu a ve svobodu vždy větší a větší." 16

9. Jeden prvorepublikový evangelický vzor nakonec:

V první republice působili zajímaví a hodni následování lidé. Lidé, kteří odvolávajíc se na ideály prvního prezidenta vytvářeli určité duchovní klima nově vzniklé republiky.

Jedním z nich byl Jaroslav Šimsa. Člověk, který ve své útlé knize Vypravování o hrdinech líčí plně v souladu s myšlenkami TGM to, jak vypadá jeho hrdina. Vyjmenovává a popisuje své "favority": Frithjof Nansen, Albert Schweitzer, Jane Adamsová, Toyohiko Kagawa, Leopard Ragaz, Maria Curieová a končí T.G.Masarykem.

Jaroslav Šimsa duchovní dítě první republiky vyznává o prvním prezidentovi: "... téměř tři sta let uplynulo jenom u nás od Komenského, než opět přišel "pius doktor", zbožný učenec a - zbožný státník. Masarykova deviza "kriticky myslet, zbožně žít" má být devizou i mladého studentského pokolení, které chce opravdově jít za Masarykem."17

Jaroslav Šimsa, narozen v roce 1900 v Praze byl vůdcem setonovských skautů z Ligy lesní moudrosti, Rádlovým tajemníkem Realistického klubu, úředníkem knihovny T.G.Masyryka a od roku 1929 trvale tajemníkem československé YMCY (křesťanského mládežnického hnutí).

Byl v "klasické linii" prvorepublikových Kristových svědků. Svědectví jednoho z jeho přátel hlásalo, že chodí jako Enoch z Bohem. Nesnesl lež a křivdu. Působil dojmem svíce, která se ve službě pro lidi spaluje ze dvou konců.

Přišla válka. Ta druhá světová. Šimsa byl odsouzen za velezradu. Vydával totiž protiokupantské letáky a byl i jinak nebezpečně činný. Zatčen byl v roce 1940, mučen, vězněn, "propuštěn", aby byl posléze poslán do koncentráku v Dachau. Na marodce se ujal opuštěného ukrajinského chlapce a nakaziv se skvrnitým tyfem odešel dne 8. února 1945 na věčnost.

Duchovní kořeny naší státnosti?

Pro mne je to právě toto: Odvaha k opravdovému křesťanskému lidství.

1 Masaryk, Tomáš Garrigue, Student a politika, Nakladatelství Svoboda, Praha 1990, str. 28

2 Masaryk, Tomáš Garrigue, Student a politika, Nakladatelství Svoboda, Praha 1990, str. 25

3 Kosatík, Pavel. 100 x TGM, Euromedia Group, a.s., Praha 5, ISBN 978-80-242-5898-0, str. 115

4 Kosatík, Pavel. 100 x TGM, Euromedia Group, a.s., Praha 5, ISBN 978-80-242-5898-0, str. 72

5 Šimsa, Jaroslav, V duchu TGM, Jan Laichter v Praze, 1946, str. 93

6 Kosatík, Pavel. 100 x TGM, Euromedia Group, a.s., Praha 5, ISBN 978-80-242-5898-0, str. 36

7 Masaryk, Tomáš Garrigue, Jak pracovat? Osmé vydání, Živá věda, Svazek 18, Čin, Praha, str. 22

8 Masaryk, Tomáš Garrigue, Jak pracovat? Osmé vydání, Živá věda, Svazek 18, Čin, Praha, str. 17

9 Masaryk, Tomáš Garrigue, Jak pracovat? Osmé vydání, Živá věda, Svazek 18, Čin, Praha, str. 19

10 Masaryk, Tomáš Garrigue, Jak pracovat? Osmé vydání, Živá věda, Svazek 18, Čin, Praha, str. 20

11 Masaryk, Tomáš Garrigue, Jak pracovat? Osmé vydání, Živá věda, Svazek 18, Čin, Praha, str. 20

12 Masaryk, Tomáš Garrigue, Jak pracovat? Osmé vydání, Živá věda, Svazek 18, Čin, Praha, str. 21

13 Masaryk, Tomáš Garrigue, Ideály humanitní (1901), Melantrich, Praha, 1968, str. 57

14 Masaryk, Tomáš Garrigue, Ideály humanitní (1901), Melantrich, Praha, 1968, str. 62

15 Masaryk, Tomáš Gariigue, Jak pracovat? Osmé vydání, Živá věda, Svazek 18, Čin, Praha, str. 55

16 Kosatík, Pavel. 100 x TGM, Euromedia Group, a.s., Praha 5, ISBN 978-80-242-5898-0, str. 124 - 125

17 Šimsa, Jaroslav, V duchu TGM, Jan Laichter v Praze, 1946, str. 105