„Drsný“ apel adventního věnce.
Advent je čas..., čeho vlastně. Klidu, pohody, duchovní přípravy na příchod Vánoc, usebraného chystání se na velkolepé výročí příchodu Krále? Ani náhodou. Přiznejme si: Je to prostě hukot! Doma i v zaměstnání. V dobách našich předků, kdy se lidé většinou živili zemědělstvím, tak opravdu bylo. Předchozí generace po neskutečně hektickém podzimu a předtím práci do úmoru od jara takto opravdu žili. Advent byl obdobím relativního klidu. Přicházelo předvánoční zklidnění. Úroda byla ve stodolách a na poli se už ani nedalo nic dělat. Stmívalo se příliš včas. Přišel čas na práci doma. My to teď máme opačně: léto a často i podzim je čas dovolených a konec roku je časem extrémních pracovních výkonů. Ne, vůbec si nechci hrát na mravokárce a staromilce. Stačí, že Vánoce a advent dostávají vždy nemálo "šťouchanců" v kázáních za jejich komerci a v podstatě nekřesťanské zbožštění Božích darů. K Vánocům, a hlavně k Adventu neodmyslitelně patří adventní věnec. A zrovna toto je symbol, který je snad nejvíce křesťanský. Dokonce se dá říct, že je to symbol navýsost evangelický. To ale musím udělat delší odbočku: do Hamburku první poloviny 19. století. Probíhá průmyslová revoluce se svými hrozivými sociálními problémy. Bída, hlad vykořisťování. Otrocká práce dětí. Pro názornost: Pruský zákon z roku 1839 zakázal práci v továrnách dětem menším devíti let. Pokud bychom předpokládali, že toto opatření byla reakce na odvážný a prorocký hlas církve, tak jsme v hlubokém omylu. Ozval se erár, vojáci. Ukázalo se totiž, že mezi mladými muži neschopnými vojenské služby jsou ti, kteří přišli o schopnost válčit díky katastrofálním podmínkám dětské práce ve fabrikách. Takže bylo uzákoněno, že děti mohou pracovat jen pokud dovršily 10 let a pouze 10 hodin denně. Do takové společnosti se narodil Johann Hinrich Wichern.
Narodil se na začátku 19. století. Dovolím se přeskočit jeho dětství. Ve věku 25 let vystoupil s řečí na Výročním zasedání Spolku nedělní školy. S prorockou naléhavostí vyzval hamburské (evangelické, křesťanské) měšťanstvo k pomoci proletářským rodinám. Tímto se mnozí hamburští občané poprvé ve svém životě dozvěděli o strašných negativech svého hrdého a bohatého města. Ve stejném roce zakládá "Drsný domov" (Rauhen Haus). Je to dům záchrany. Příznačně, že se tam mladý Wichern nastěhoval 31. 10. 1833 (výročí Reformace) s matkou sestrou a jedním z bratrů. "Drsný domov" byl opravdu záchrannou institucí. Za celým projektem stála jednoduchá, ale přesvědčivá teologická koncepce: Síla hříchu se projevila v lidských dějinách. Božím protiútokem bylo Kristovo zjevení. V tomto historickém dramatu je možná záchrana z moci hříchu. Bůh nabízí bezpodmínečné odpuštění osobních vin. Toto byla Wichernova teologie. Jednoduchá a biblická. Ale jak to bylo prakticky? Wichern hovořil ke každému dítěti "z ulice" o Božím odpuštění. Pak jim ale zakázal hovořit o svém předcházejícím životě. Dokonce dětem, kterých se ujal, dával nová jména, aby svým starým jménem nebyli upozorňování na svůj předcházející zlý život. Chlapcům důvěřoval. Právě důvěra byla tajemstvím jeho výchovné moci. Vytvářel společenství 12-14 dětí. Vytvářeli rodiny kolem "bratra", diakona. Diakon vedl tuto rodinnou skupinku ve svobodě, lásce a radosti. Takovým způsobem zakládal "organismy zachraňující lásky". Odvážné dílo Wichernovo nezůstalo skryto. V celém Německu se hlásili probuzení křesťané, kteří chtěli zakročit proti bídě dělníků.
Wichern dokázal sledovat vývoj v sociální oblasti a nacházel stále nové a nové specifické skupiny, které potřebovaly ve své nouzi pomoc. Od roku 1837 opouštěli první bratři jeho "drsný domov" v Hamburku a putovali až do Ruska na pomoc ubohým mladým mužům dotknutým nepříznivými sociálními vlivy. Vstupovali do služeb ve věznicích, vyhledávali mladé lidi na ulicích a v útulcích. Nabízeli pastorační péči a křesťanskou literaturu. Tito putující bratři se dostávali jako kazatelé pro kolonisty až do Ameriky. Mužští diakoni se stávali nástroji vnitřní misie ve sborech. Jeho spis "Bídy protestantské církve a vnitřní misie" konstituoval tuto práci a dal ji název "vnitřní misie". Vnitřní misie poznává z vnitřku církve, z perspektivy Boží lásky k člověku každé doby a lidstva, jako milovaného světa, situaci celkové nouze. Vnitřní misie zvnitřku církve využívá dary obnovy a lásky a vede k obnově služebníků misie v Kristu, aby potom došlo též k celkové změně situace lidí ohrožených bídou. Bída totiž zasahuje většinou celého člověka. Jeho víru, jeho osobní a sociální situaci, jeho vztahy a místo ve společnosti. Řešení sociální otázky je u Wicherna nerozlučně spojeno s evangelizací a se sociální službou. Sociální služba pak s misií. Vše na půdě luterské církve. V souladu s luterským učením. Chudoba může být nejen hmotná, ale i sociální (chybějící vztahy, samota), zdravotní, vyplývající z věku i duševní. Chudoby takto široce pojaté je i u nás dost a dost. A pak je tady ta největší, duchovní: Život bez Boha. Tyto a mnohé další výzvy předpokládají naši účast a praktickou službu.
V té době žil také další "velikán", který žil v podstatě ve stejné době jako Wichern. Wichern se narodil v roce 1808 ten druhý v roce 1818. Wichern zemřel v roce 1881, ten druhý velikán 1883. Ten druhý velikán historie se jmenoval Karel Marx. Po něm zůstal třídní boj, nenávist a krvavé revoluce. Po Wichernovi dílo křesťanské lásky a pomoci. Dva lidé ve stejném čase a každý zanechal po sobě odlišné dědictví.
Ptáte se, kde je můj avízovaný apel adventního věnce? V roce 1839 byl Wichern tak často sužován otázkami svých svěřenců z Drsného domova, "Kdy už budou Vánoce?", že vymyslel jednoduchý kalendář: Na obyčejné kolo od povozu umístil 19 malých červených a čtyři velké bílé svíce. Malé značily dny všední, velké neděle. Ano, adventní kalendář je jeho "vynález"! Adventní věnec tímto není pouze symbolem předvánoční pohody, ale především křesťanské služby! Žitého Evangelia.