Dospívající mladí
"Nevěř nikomu, kdo má přes třicet" toto bývalo okřídlené neoficiální heslo vzpoury mladých lidí na Západě v šedesátých létech minulého století. Co znamenalo? Mladí tehdy vnímali sebe sama jako nositele ideálů, jako revolucionáře. Svět dospělých se jim jevil jako nespravedlivý a veskrze prohnilý prostor, který nezaručuje možnost důstojného života a rozvoje. Vyšli proto do ulic.
Tito lidé, kterým z jistého pohledu nic nescházelo, naplnili ulice západních velkoměst. Měli zcela jiné problémy než mladí Čechoslováci. Tady byly naděje na změnu rozmačkány pásy sovětských tanků. Jedni i druzí ovšem v následujících létech utopili ideály v prachobyčejném konzumu. Mnozí z mladých revolucionářů se v pozdějším soukromém i politickém životě stali mistry v umění přizpůsobit se poměrům.
Pachuť ze zrady ideálů trefně vystihla jedna polská kapela: "Hej prorocy z dawnych lat obrastacie w tłuszcz" – dávní proroci, prorůstáte tukem. Co tím chtěli "mladí a naštvaní" říct? Z někdejších proroků, kteří jasně rozpoznávali problémy kolem sebe a toužili po změnách, se skutečně leckdy stali ochránci stávajících mizerných pořádků.
I v církvi jsem zažil mnohé bouřliváky, kteří zřetelně viděli hříchy a selhání církve. Jakmile se však dostali do pozic, z nichž by mohli a měli něco změnit, vyklidili radikální pozice a zarovnali se do řady. Vážím si těch, kteří usilují o změny k lepšímu dlouhodobě a věrně.
Dospívající mladí, to je pro mne církevní dorost. Když se ohlédnu zpět, vnímám, že všechno podstatné, co jsem pobral do svého života pochází z období dospívání v dorostu. Nejsilněji jsem byl v tomto prostředí formován kolem patnácti. Vědomá konverze ke křesťanství tento vývoj pomyslně završila. Dorost, to jsou formativní setkání a rozhovory, přátelství, je to krása hlubokých vztahů, hledání, zklamání i nadšení. A také touhy.
Teď už jsem ve věku, kdy se jazyku mladých musím učit – připadá mi ale mnohdy objevný. Nedávno jsem se dal do řeči s jedním mladíkem. Začalo to nevinně jeho otázkou: "Pane, nevadí vám hudba, kterou pouštím?" "Nevadí, sám si hudbu nepouštím, takže to, co tady slyším, je pro mě nové a docela zvláštní." Ten kluk mi pak poskytl odkaz na hudbu, kterou tvoří. Otevřel se mi nový, zvláštní prostor. Poslechl jsem si celé moře pocitů zmaru a frustrace ze světa, ve kterém žijeme. Snažím se pochopit.
Pokud jde o mladé dospívající nerozumím příliš jejich duchovní nevyhraněnosti. Chápu ale, že hledají hluboké duchovní zážitky. Je jim jedno, zda je dostanou zleva, anebo zprava. Mladí žijí své, opravdu hluboké, duchovní životy. Milují církev – ne vždy tu hierarchickou, ale právě onu mladou vzdorovitou, někdy trošičku prostořekou, jindy zraněnou a zraňovanou. Právě té chci předat sbor i církev a pokud možno i společnost v nejlepším možném stavu. Co ale vlastně mohu předat, když to s přírodou, společností, zadluženým hospodářstvím nevypadá moc valně? Chci předat touhu. Vybavuji si jednu krásnou trampskou "vykopávku", píseň Wabiho Rivoly Zvláštní znamení touha. To je ono. Chci mladým předat přesvědčení, že to má smysl. Ale má to opravdu smysl?
Jdeme takto přes Těšín a najednou nás osloví kolemjdoucí: "Dobrý den, já jsem u vás bydlel." Koukáme s manželkou a nevzpomínáme si. Pak nám to dojde. Ano, nějaký čas u nás bydlel jeden mladý člověk, který prožíval dno. (Více nechci a nemohu sdělit.) Žil u nás, ale ve skutečnosti se ve společných prostorech neobjevoval. Byl stále zalezlý v pokojíku pro hosty. Teď studuje, je úspěšný, usměvavý a zdá se šťastný. V tom nejhorším životním okamžiku, tehdy, když byl ve svém dospívání nejzranitelnější, se mu vše rozpadlo. Někdo nám tehdy zavolal: "Můžete ho přijmout?" Onen mladý dospívající našel prostor, kde byl přijat bez výhrad. Získal asi pocit určitého bezpečí, a to kupodivu stačilo pro nový start.
Na dospívajících mladých je nejhorší, že tato fáze trvá jen velice krátký čas. Období kolem patnácti je jako okno, do kterého lze vstoupit jenom na krátkou dobu a pak se zase zavře.
Možná to dokumentují slova Roberta Lewandowského, který se slzami v očích vyznává: "Je mi líto jedné věci, a to, že můj otec nikdy neviděl můj zápas naživo." Ten vztah už nedostal další šanci. Když jsem to vyznání slyšel, uvědomil jsem si, že i mně je vlastně líto, že jsme si s mým otcem nikdy nepopovídali. Jako chlap s chlapem. Asi si to necháme na věčnost. Teď si půjdu popovídat s dorostenci. Vlastně zrovna pojedu na jejich tábor. Stojí za to s nimi trávit čas.
Pamatuji si jednoho dorostence. Dával mi kdysi pořádně zabrat. Nepokrytě dával najevo, že nestojím za nic. Později se dostal na životní dno. Ještě později následoval rozhovor na druhém konci republiky, který si sám vyžádal, a poté návrat k Bohu, do sboru a restart. Má to smysl!
Psáno v Den otců 18. 6. 2023