Den nepřečtených knih

Že takový svátek neznáte? Já ho objevil teprve nedávno. Den 31. srpna je zasvěcený knihám, které jsme chtěli přečíst, ale z nějakého důvodů se nám to nepovedlo. Když se nad tím zamyslíte, to datum dává smysl. Na začátku prázdnin si uděláme velké čtenářské plány, takže na konci léta máme většinou co "slavit".

Ale dá se vůbec něco takového oslavovat? Vždyť jde o nesplněný úkol, o naše černé svědomí. Vhodnou oslavou by snad bylo jedině sednout si a knihu přečíst. Ale nepřečtené tituly nemusí být jen důvodem k výčitkám svědomí. Mohou být dokladem toho, že chceme ještě mnohé poznat. Tak o nich píše alespoň Nassim Nicholas Taleb, autor, který v knize Černá labuť "předpověděl" propad na trhu nemovitostí a akcií a následnou krizi roku 2008. Cituje tím Umberta Eca, spisovatele, kterého určitě není třeba představovat. Nepřečtené knihy, které tito autoři nazývají antiknihovna, nás prý nemusí vůbec stresovat. Naopak, mohou nám dělat radost. Udržují nás totiž v pokoře, připomínají, že máme před sebou mnohé k prostudování. Češi mají údajně ve svých knihovnách až čtvrtinu nepřečtených knih. Tragédie? Z tohoto pohledu ani ne. Naopak: potenciál!

Sám pro sebe si přečtenou literaturu třídím do několika pomyslných přihrádek: knihy hloupé (těch veskrze hloupých není mnoho, ale rozhodně existují), knihy krásné a povznášející, knihy, které mě informují o věcech, jež potřebuji znát pro svoji práci a rozhled (ty mohou být v mnoha ohledech problematické) a nakonec knihy, které mě provokují, ba přímo vytáčejí – nesouhlasím s nimi, vnitřně se hádám s jejich autory, ale přesto je čtu. Pomáhají mi totiž tříbit svoje poznání. Držím se slova Jana Amose Komenského, který v knize Jak dovedně užívat knih, hlavního nástroje vzdělání lakonicky odpovídá na otázku: "Ale které knihy je třeba číst?" "Všechny." A doplňuje: "Neboť žádná kniha není tak špatná, aby neobsahovala něco dobrého."

Souboru knih, které by měl člověk nutně přečíst, aby mohl být považován za vzdělaného, se říká kánon literatury. Výraz "kánon" pochází z řeckého slova označujícího tesařské pravítko nebo jakousi hůlku k měření. Slovo postupně zobecnělo jako měřítko anebo norma, jimiž se něco posuzuje a hodnotí. Takto vznikaly kánony pro stavitelství, sochařství, literaturu, filozofii apod. Křesťané pak začali tento pojem používat pro označení spisů vyhovujících měřítku Písma. V běžné mluvě tak označujeme soubor věcí, které je záhodno znát. Za svůj život jsem přelouskal myslím docela hodně literatury, letos mám zatím na kontě sedmnáct knih různé kvality, hloubky i rozsahu. Přesto bych se nikomu neodvážil předepsat soubor z mého pohledu hodnotné či zásadní literatury jako kánon, bez kterého nelze plnohodnotně žít. Každý má vlastní preference a zájmy, každý si tvoří vlastní přihrádky. Než abych knihy doporučoval, raději sdílím svoje nadšení.

Těším se z toho, že jsem nedávno objevil krásu japonské literatury. Beru do ruky postupně knihu za knihou a poznávám svět japonského myšlení a života. Zalíbil jsem si také básně haiku, které mají ustálenou formu sedmnácti slov. Obdivuji schopnost vyjádřit na tak malém prostoru hlubokou a krásnou myšlenku.

Fascinuje mě dílo českého teologa Amedea Molnára. Přepis jeho posledních přednášek stojí za promýšlení – četl jsem je už před časem, ale stále se k nim vracím. Reformaci autor pojímá novým, objevným způsobem. Mám také několik českých i polských autorů, od kterých přečtu absolutně všechno, co napíšou – třeba Olgu Tokarczuk, Joannu Bator A Jaroslav Rudiš.

Den nepřečtených knih pomyslně oslavím s historií slezských exulantů pro víru – knihu na toto téma bych na konci léta rád vrátil majiteli, exulantovi (kdysi Honzovi, nyní Hansovi) žijícímu v Norimberku. Snad se i tentokrát prodiskutujeme do rozednění. Posledně se mi navíc podařilo ukořistit u jakéhosi norimberského kontejneru na odpadky monografii o významném tamním malíři Albrechtu Dürerovi.

Miluji červenec. V brněnském divadle Husa na provázku totiž probíhá měsíc autorského čtení. Nejraději bych se zúčastnil každého z večerů, během nichž ze svých knih předčítají čeští autoři a spisovatelé z nějaké vybrané země, letos z Norska. Vždy si slibuji, že toho tentokrát stihnu víc. Už první autorské čtení, které jsem si pustil přes stream, mě přímo naspeedovalo. Jaroslav Rudiš představil svou novou knihu a navnadil mě rovnou na další, která vyjde v září. Jeho poslední dva tituly mě zcela pohltily – snad proto, že s autorem sdílíme nadšení pro putování po stejných místech česko-německé historie.

Celoživotně jsem fascinován Božím slovem. Poznávám ho od útlého dětství. Od své osobní konverze v patnácti létech jsem Písmem přímo nadšen. A čtu většinou do momentu "wow!", do chvíle nového vhledu, a snažím si tyto krásné okamžiky pokaždé zapisovat. Dokonce, když stojím na kazatelně a před sebou vidím otevřenou Bibli, pokaždé mě něco nově osloví. Byť bych ono slovo četl tisíckrát. Písmo je pro mne celoživotním úžasem a nadšením.

A nějaká čerstvá fascinace? V poslední době čtu vše možné o mém městě, vlastně o obou mých městech. Tyto knihy mi dovolují poznat Těšíny jinak a znovu se do nich po pětatřiceti letech, kdy tady bydlím, zamilovat. Chodím kolem Olzy, dýchám atmosférou tohoto zvláštního města a nasávám vůni řeky, která je pokaždé trochu jiná. Moje modlitební procházky tak díky knihám získaly další rozměr.